Ta, co napsala Dívku na koštěti - Hermína Franková

Nikdy ji nebavilo psát o neplechách třídních nepřátel, což bylo tehdy pro mnohé oblíbené téma. A proč zrovna čarodějnice jsou oblíbenými hrdinkami jejího psaní? „Holky tenkrát nosily tak trhlé účesy, že nevypadaly jako typické žákyně socialistické školy třeba ve Vršovicích. Proč by některá z nich nemohla být čarodějnice? Ale jak se sem dostala a jak by si v našem světě počínala? Napsala jsem tehdy krátkou pohádku Čarodějnička na koštěti, kterou vydala Mladá fronta. Protože vzbudila zájem, rozšířila jsem ji na synopsi a nakonec na filmovou  povídku. Bohužel zrovna přicházela doba, kdy už jsem nesměla publikovat, a tak vedoucí filmové skupiny Ota Hofman našel řešení: scénář napsal Miloš Macourek a já byla uvedená jako autorka námětu. Tak spatřil film Dívka na koštěti světlo světa,“ vzpomíná Hermína na film, který ji díky Saxaně proslavil.

O čem vypráví její zatím její nejnovější knížka pro děti Slečna Florence a pátrací četa? O tom, jak tentokrát čaruje vysloužilá kadeřnice slečna Florence, která se do vsi přistěhuje z Prahy a provádí tam zázraky svými „vyučenými“ nástroji, až celá vesnice žasne. Kadeřnickým  křeslem, fénem a obrovským hřebenem – který jí darovala na rozloučenou vděčná kadeřnická obec - zneškodní nebezpečné zloděje v době, kdy je vesnice opuštěná. Všichni totiž slaví konec masopustu a převlečení za maškary jdou v průvodu mimo vesnici. A proč vůbec slečna Florence do vsi přijela? „Hledá prastaré tolary, které tu někde mají být ukryté. A kolem pátrání po mincích se najednou děje plno divných věcí, například začne strašit a lidem – tedy všem kromě pátrací čety, tedy Hanky a Pepíka – vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Je toho hodně, co se v příběhu najednou děje, nejlepší však bude, když si to děti samy přečtou,“ říká Hermína Franková.

z textu Dany Mojžíšové pro český PEN klub