Pátý román Maria Vargase Llosy Tetička Julie a zneuznaný génius vyšel poprvé roku 1977 v Barceloně v katalánském nakladatelství Seix Barral. Román měl veliký úspěch u veřejnosti a dočkal se dokonce televizního zpracování: podle knihy natočila kolumbijská televize seriál. Podle svých vlastních slov Vargas Llosa začal román psát v Limě, a to už roku 1972, a s dlouhými přestávkami jej psal střídavě v Barceloně, v Dominikánské republice, v New Yorku a dokončil ho o čtyři rokypozději opět v Limě.

Ke vzniku románu mu zavdal příčinu bláznivý autor tzv.„radionovel“8, se kterým se Vargas Llosa zamlada znal. Jelikož by však toto téma na celý román nestačilo, přidal do románu i autobiografickou složku. Jak sám dodává v prologu vydání knihy z roku 1999, díky psaní románu Tetička Julie a zneuznaný génius si uvědomil, že napsaná pravda přestává být pravdou, což bylo téma, kterým se později zabýval například v teoretické práci Pravda lží (La verdad de las mentiras): „Díky tomuto úsilí jsem si uvědomil, že románový žánr nevznikl proto, aby vyprávěl pravdu, ta se poté, co přejde do fikce, stane vždy lží (tedy pochybnou a neověřitelnou pravdou).“

Tetička Julie a zneuznaný génius vybočuje z dosavadní Vargas Llosovy tvorby: je, stejně jako Pantaleón a jeho ženská rota (román, který autor napsal rovněž v sedmdesátých letech a který Tetičce Julii předcházel) román humoristický a dodržuje v podstatě jednoduchou strukturu, narozdíl od většiny předchozích autorových děl. Dalo by se říci, že román je tématicky rozdělený do dvou rovin, které se pravidelně střídají. Liché kapitoly (spolu se závěrečnou, dvacátou kapitolou knihy, která je jistou bilancí s časovým odstupem řady let) jsou, řekněme,
autobiografickou částí románu: hlavní postavou je osmnáctiletý Maroušek Vargásek.

Přesto se nedá jednoduše říci, že by Tetička Julie a zneuznaný génius byla jenom autobiografickým románem. Je rovněž románem o lásce. Je také parodií umění pro masy a je románem, který vypráví o dospívání mladíka ve spisovatele.

K autogiografičnosti sám autor dodává: „Původně to byl skutečně příběh autora rozhlasových her. Chtěl jsem vytvořit dva plány. Jeden, který je skutečným každodenním životem hlavního hrdiny a druhý, který je smyšleným světem, který vytváří. Chtěl jsem ukázat, jak tento druhý plán deformuje, zvětšuje, zkresluje ten první. [...] Poté, protože jsem psal podle svých vlastních vzpomínek a protože se ten příběh udál v roce, který byl pro mě velmi důležitý – v roce, kdy jsem se poprvé oženil a kdy se rozhodlo, že budu spisovatelem –, jsem se rozhodl jsem, že do něj zahrnuautobiografické kapitoly, které budu vyprávět co nejvěrněji tomu, co se skutečně stalo.“

Hlavní námět románu je epizodou ze života Vargase Llosy – jak již bylo podotknuto, skutečně se i přes velký odpor rodiny oženil se starší tetou Julií Urquidi. Vargasovi Llosovi bylo v té době osmnáct let a jeho tetě třicet dva a jejich sňatek způsobil rodinný skandál. Julia Urquidi ale podle dostupných zdrojů nebyla rozvedená sestra manželky jednoho z Mariových strýců, nýbrž vdova po zesnulém strýci. Pocházela z Bolivie, stejně jako její obraz v knize. Manželství Vargase Llosy a Julie Urquidi trvalo necelých devět let, vzali se v červenci roku 1955 a v roce
1964 se rozvedli, přičemž Vargas Llosa se asi rok na to oženil se svou sestřenicí Patricií. Vydání knihy, která popisuje mladické dobrodružství s tetou Julií, se dokonce dočkalo odezvy od samotné aktérky: Julia Urquidi napsala knihu, kterou pojmenovala Lo que Varguitas no dijo (Co Vargásek neřekl). Kniha vyšla roku 1983, ale zřejmě nebyla přijata s velkým úspěchem. Julia v ní popisuje soužití s Vargasem Llosou po uzavření manželství, vypráví o jejich pobytu v Madridu i v Paříži, o existenčních potížích, se kterými se tam potýkali, i o rozpadu manželství.

z diplomové práce Markéty Kučerové, 2009

.