Malému Michelangelovi jsou tři roky v době, kdy rod Pazziů za požehnání Svatého otce Sixta a přispění arcibiskupa Salviatiho připravuje přepadení panovnického rodu Medicejských. Vražedný útok je proveden při mši v kostele, ale zabít se povede jen bratra Lorenza Magnifica Giuliana. Medicejský rod vítězí, vrahové jsou potrestáni smrtí. 
Florencie za vlády Lorenza Medicejského vzkvétá, přeje umělcům i vědcům. Michelangelo je nesmírně talentovaný, ovšem jeho rodina se ho od úmyslu stát se sochařem snaží odradit. 

Když je jeho přítel malíř Francesco Granacci vybrán mezi mladé umělce k panovnickému dvoru, prohlásí, že půjde pouze, když bude přibrán i Michelangelo. Od té doby je celý Buanarrotiho život spjat s Medicejskými. Spolu s nimi zažívá slávu, ale i úpadek Florencie po příchodu fanatického mnicha Savonaroly, který hlásá blížící se konec světa, nepřeje umění, odsuzuje radovánky, vyžaduje od lidí naprostou kajícnost a oddanost Bohu. Kvůli svému zanícení je nakonec upálen. Stal se pro církev příliš nebezpečným. 

Lorenzo Medicejský umírá, Florencie i celá Itálie se zmítají v obrovských rozporech, napadají ji francouzská vojska. Morálka církve upadá, papežský Řím je plný klamu a prahnutí po neomezené moci. Papež Alexandr VI. má mnoho dětí, hromadí pro ně majetek, intrikuje, neváhá požehnat vraždám.

Michelangelo opouští Florencii, nějaký čas žije v Bologni, kde se jej ujímá messer Aldovrandi, mecenáš umění. Dostává od něho zakázku na náhrobek. Zde se také zamiluje do Mony Chiary, ženy vojáka, která se pro něj stane symbolem lásky a krásy. Život Michelangelův pak pokračuje v neustálém uměleckém i existenčím neklidu. Na pozadí dalších historických událostí sledujeme jeho návrat do Florencie, odchod do Říma a opětovné navrácení do rodného města. Chvíli je oslavován, chvíli proklínám, záleží na tom, kdo je právě u moci. Vytvoří mnohá monumentální díla, svoji duši však nejvíce vtělil do sochy Davida, kterou tesal ve Florencii pro jednoho z potomků Lorenza Medicejského.
Kniha končí zahájením prací na obrovském náhrobku pro nově budovaný chrám sv. Petra v Římě za působení papeže Julia II.

Vztah duše a díla, identity a svobody tvůrčí individuality, to jsou ústřední motivy historického románu Kámen a bolest. Tento žánr byl v období protektorátu velmi oblíbený. Geneze knih byla iniciována potřebou literárně pojmout obtížnou dobu a vlastní existenciální nejistotu. Historickou prózu z let 1938-1945 spojují hrdinové, kteří jsou vláčeni dějinnými událostmi cestami, které by si sami nevybrali, a často bojují s mocenským útlakem a krizí vlastní identity. Román Kámen a bolest nad všechny nepochybně vyčnívá šířkou svého záběru, propracovaností, historickými znalostmi autora i sugestivností popisných částí, při kterých bude čtenáři často přebíhat mráz po zádech. Z těchto důvodů ho můžeme bez debat zařadit mezi klasická díla české literatury. Nezanedbatelný význam životopisu Kámen a bolest dosvědčuje i jeho přítomnost na lokálním indexu zakázaných knih pražské a olomoucké arcidiecéze. Silně proti němu vystupoval například dominikán Silvestr Braito. Tvrdil, že dílo líčí stav Církve v renesanci přehnaně negativně. Schulze, který naopak svůj výtvor vnímal jako oslavu této instituce, se zastával převor břevnovského kláštera Anastáz Opasek, podle kterého díky této knize spousta čtenářů konvertovala ke katolictví. Tak či tak toto Schulzovo mistrovské dílo vzbuzuje silné emoce do dnešních dnů stejně jako díla jeho hlavního hrdiny Michelangela Buanarrotiho. 

O autorovi:
Karel Schulz (1899–1943), prozaik a publicista. Do literárního života vstoupil v úzkém styku s avantgardními směry, ve dvacátých letech byl členem uměleckého svazu Devětsil a jeho prozaickou tvorbu (viz román Sever – Jih – Západ – Východ) v této fázi určovaly poetistické avantgardní principy a radikálně levicové názory. Roku 1926 tato východiska opustil, když konvertoval ke katolicismu. Následně se sblížil s Josefem Florianem a okruhem jeho spolupracovníků a radikálně proměnil ideový půdorys i slohovou charakteristiku své tvorby. Z matčiny strany byl dědečkem Jáchyma Topola.