O knize Laury Spinney referoval v Babylon revue např. Josef Mlejnek jr.:

Kolik lidí už během současné pandemie koronaviru proneslo, že nelze zastavit ekonomiku či omezovat svobodu pohybu kvůli úmrtí pár stovek důchodců, kteří by za normálních okolností stejně na podzim zemřeli na „běžnou chřipku“. Hoden pozornosti je už sám výraz běžná chřipka. Může ho snad použít jen ten, kdo nikdy nečetl či neslyšel o chřipce španělské, jež řádila na sklonku první světové války a nedlouho po ní. Na celkové bilanci obětí se vědci dodnes těžko shodnou, leč různé odhady se pohybují v hrůzném intervalu padesát až sto milionů lidí. Jde o čísla, která zdaleka převyšují počet obětí samotné první světové války, ba dokonce obou světových válek. Tedy, přesněji řečeno, v Evropě počet mrtvých z bojišť první světové války počet obětí chřipky převyšoval. Na jiných kontinentech tomu ale bylo obráceně. A to v roce 1918 na světě žilo asi 1.8 miliardy lidí, tedy zhruba čtyřikrát méně než dnes – přepočet do dnešních poměrů znamená vynásobit výše uvedené údaje čtyřmi.

Na uvedené skutečnosti, podobně jako na velké množství jiných, upozorňuje Laura Spinneyová, novinářka specializující se na vědu a medicínu, jež španělské chřipce věnovala pozoruhodnou knihu pojmenovanou Bledý jezdec. Název odkazuje na čtvrtého jezdce z Apokalypsy: „A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním (Zj 6,8).“ Vyšla v roce 2017 (originální titul zní: Pale Rider: The Spanish Flu of 1918 and How It Changed the World), český překlad se objevil již v tom samém roce, avšak větší ohlas myslím nevzbudil. Není divu, jde o čtení dosti truchlivé. Na druhou stranu, vědci varovali před příchodem velké pandemie dlouhá léta před tím, než se letos skutečně dostavila a podobné varování přináší v závěru i autorka Bledého jezdce. Čili pádné důvody k pozornosti tu nesporně existovaly. Pandemii španělské chřipky Spinneyová označuje za největší demografickou katastrofu dvacátého století, ale zároveň poukazuje na velmi zvláštní okolnost: bereme ji pouze „jako poznámku pod čarou k první světové válce“. Vytěsnili jsme ji jako událost příliš děsivou, než abychom se jí jakožto civilizace vážně zabývali. Tragédie smrti desítek milionů jedinců na nákazu, vlastně na chřipku, je lidským vědomím neuchopitelná, a proto ji lidé vytěsňují do statistiky.

.....

celý text naleznete na stránkách Babylon revue

A Jan Bělíček, rovněž inspirován knihou Bledý jezdec, napsal text pro A2larm.cz:

Jak se proti nákaze jednotlivé státy chránily? Probíhalo to překvapivě dost podobně jako během současné pandemie. Zpočátku se nákaza nebrala příliš vážně. To trvalo do doby, než se začala šířit rychlým tempem a strmě stoupal počet lidí, kteří na onemocnění umírali. V tu chvíli začaly státy vyhlašovat opatření podobná těm dnešním. Uzavřeny byly školy, divadla, kostely, veřejné akce byly zakázány a veřejná doprava omezena. Pacienti s příznaky byly oddělováni od těch nenakažených. Lidé byli instruováni, ať používají kapesníky ke smrkání a kýchání, ať si pravidelně umývají ruce a vyhýbají se skupinám více osob. V řadě zemí se také začaly nosit roušky.

Studie z roku 2007 ukázala, že tato opatření dokázala snížit počet mrtvých až o padesát procent. Kriticky důležité je ale správné načasování jejich implementace. Je třeba je zavést brzy po zjištění prvních případů nakažení a dodržovat je i chvíli poté, co je největší nebezpečí zažehnáno, jinak hrozí nová vlna epidemie. Ačkoliv strategie zpomalení postupu viru jako karanténa, sociální distance a nošení roušek byly známy i v roce 1918, křivka počtu nakažených šla strmě nahoru. Podle Laury Spinney v tom hrála roli i média, která buď sama, nebo z vládního nařízení neinformovala nebo postupně přestala informovat o průběhu nemoci, počtu nakažených a mrtvých. Důvodem byla snaha nešířit paniku, ale výsledkem bylo, že lidé ztratili ostražitost, znovu se navštěvovali, scházeli v kostelech a roušky nechávali doma. Ve stejné době začal kolabovat zdravotnický systém.

celý text najdete na stránkách A2larm.cz