Mrav, morálka a etika

Viděli jsme, co všechno závisí na dobrých pravidlech a svoboda že je možná jen tam, kde platí právo, to znamená, dá se vymáhat. Jenže už římští právníci před dvěma tisíci let věděli, že bez mravnosti se neobejde ani právo a „zákony bez mravů nejsou k ničemu“. I když se zákonodárce snaží odlišit právo od mravnosti, neobejde se bez takových mravních čili „měkkých“ pojmů, jako je „jednat v dobré víře“, s „péčí dobrého hospodáře“, a naopak nedělat nic, co je „proti dobrým mravům“.

Mravnost, ochota a schopnost dobrovolně se omezit, jednat poctivě ve prospěch druhých a v zájmu společnosti, to je nepochybně víc než jen vymahatelné právo. Usměrňuje totiž lidské jednání i tam, kde mě nikdo nevidí, a obelhávat sám sebe je obtížnější než obelhávat jiné. Naznačili jsme už, že tento požadavek dobrovolného sebeomezení je založen už v před- -lidské říši živých organismů a že rozlišovat „dobré – špatné“ nebo aspoň „lepší – horší“ fakticky dokážou téměř všechny živé organismy, i když o tom ovšem nemohou přemýšlet. Kdyby je však přestaly rozlišovat, nutně by vyhynuly.

Poměrně málo problematický život rostlin se řídí tím, co každá rostlina zdědila od svých předků a co oni ve stovkách generací ověřili jako vcelku úspěšné chování. Kdybychom tuto „úroveň řízení“ chtěli výslovně vyjádřit, mohli bychom říci, že rostlina jedná a chová se tak, jak se chovali její předkové a jak je v jejím druhu obvyklé. I rostliny se ale musejí přizpůsobovat proměnám svého prostředí a vnějších podmínek, a pokud se jim to nepodaří, živoří a vyhynou. Velmi podobně si vedou i živočichové a lidé, jenže tato celkem prostá reprodukce rodové zkušenosti u nich zdaleka není všechno. Měli bychom tedy začít rozlišovat přinejmenším tři různé vrstvy více méně dobrovolné mravnosti, jež se zřetelně liší svými zásadami, řečeno s Kantem „maximami“.

V češtině máme vedle zastřešujícího pojmu „mravnost“ ještě k dispozici tři slova různého původu, totiž „mrav“, „morálka“ a „etika“. I když je často nedbale užíváme jako synonyma, budu je používat k rozlišení zmíněných tří vrstev mravnosti. Základní vrstvu, jež je všem živým organismům společná a kterou bych charakterizoval maximou „řiď se vždycky podle toho, jak to dělají druzí, jak se to u nás dělá a nedělá“, bych nazval „společenským mravem“, protože si tuto konformitu očekávaného chování jednotlivá společenství více či méně důrazně vymáhají. Od ní však musíme – podle Paula Ricoeura – odlišit vrstvu individuální mravnosti člověka a snad i domácích živočichů. Tu charakterizuje požadavek na každého jednotlivce, aby jednal dobře či správně podle biblické maximy „nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti“.

Zatímco v předchozí vrstvě platilo pravidlo konformity, přizpůsobuj své jednání svému okolí, zde se naopak vyžaduje, aby člověk sám posoudil, co je ničemnost, a v tom se naopak postavil proti své skupině či společnosti. Klasickým příkladem takového jednání je Sókratés před soudem, který vysvětluje svým žalobcům a soudcům, že jakmile nahlédl, že něco je ničemnost, nemůže a nesmí se tomu přizpůsobit. V židovské biblické tradici podporuje takový postoj známé Desatero, stručný seznam mravních povinností člověka vůči Bohu a rodičům a seznam hlavních ničemností, aby na žádnou nezapomněl: „Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš“, nebudeš lhát a závidět. Pro tuto vrstvu, charakterizovanou zákazy a příkazy, budu užívat slovo „morálka“.

Ale ani tato vrstva, podobná trestnímu právu bez sankcí, nemůže vyčerpat celý rozsah lidské mravnosti, do níž patří i aristotelská ctnost čili hledání stále lepšího a nejlepšího cíle a vedení života. V předchozím jsem se pokusil ukázat, že svoboda ve společnosti vyžaduje dodržování dobrých pravidel, jak to všichni známe například ze silničního provozu. Teď bych mohl doplnit, že i když řidič dodržuje pravidla, přece se nevydal na cestu, jen aby je dodržoval. Jede za nějakým cílem, který si více méně dobrovolně vybral, a musí napnout všechny své síly a schopnosti, aby svého cíle dosáhl. To se na rozdíl od morálky nedá vyjádřit pravidly, nýbrž jen nějakou „ctností“ či řečeno s Kantem „regulativní ideou“, která určitěji specifikuje typ hledaného „dobra“. Tuto vrstvu charakterizuje Emmanuel Lévinas jako „nekonečnou říši dobra, která přesahuje přímku spravedlnosti“ a my ji budeme nazývat etikou.

text z knihy Odvaha ke svobodě, která je částečně knižním rozhovorem a částečně sborníkem textů