Předmluva

Ukázka:

Jedním ze znaků civilizační vyspělosti je skutečnost, že čím dál více lidí neumírá takříkajíc přirozeně, nýbrž za umělých podmínek vytvořených současnou vědeckou medicínou a za expertní asistence příslušníků lékařské profese. Tyto podmínky nabízejí různé formy medicínsky asistované smrti: od přerušení či nezahájení tzv. marné léčby, přes možnost odmítnutí léčby až po tzv. terminální sedaci v rámci paliativní péče a konečně sebeusmrcení pacienta za pomoci lékaře či různé typy eutanázie. O všech těchto formách asistované smrti bude v této knize řeč, ale zvláštní pozornost bude věnována poslním dvěma. 

Ve většině vyspělých zemí jsou totiž zatím sebeusmrcení pacienta za asistence lékaře a eutanazie nelegální, protože na rozdíl od ostatních zmíněných typů asistovaného umírání jsou považovány za mnohem morálně problematičtější. Cílem knihy je asistované sebeusmrcení a eutanázii morálně ospravedlnit. Jde tedy o příspěvek k lékařské etice nebo přesněji k bioetice. To znamená, že nepůjde o popis faktických okolností, za jakých lidé v moderní, například české společnosti umírají, nýbržspíše o návrh na revizi těchto podmínek tak, aby lépe uspokojovaly jistá morální kritéria.

Tématem asistované smrti, a zvláště morální přípustnosti asistovaného sebeusmrcení a aktivní eutanazie, jsem se začal zabývat před několika lety. Tehdy mě totiž zarazilo, že v naší sekularizované zemi se této důležité problematice věnují téměř výlučně jen nábožensky motivovaní autoři, kteří hájí velmi konzervativní stanoviska. Tito autoři mají přirozený zájem o otázky života a smrti, ale jejich náziory, včetně zásadního odporu vůči asistovanému sebeusmrcení a eutanazii, jsou přijatelné jen pro zlomek místní populace, který sdílí náboženská východiska takové kritiky.

Věřím, že právo této skupiny lidí odmítnout podobné formy asistovaného umírání si zaslouží plný respekt. Avšak nelze připustit, aby její preference omezovaly volbu většiny populace, která zmíněné náboženské či duchovní motivace nesdílí a jejíž postoje vůči rozšiřování rejstříku forem asistované smrti jsou více méně liberální.

Kontrast mezi konzervatismem a liberalismem, který jsem zde použil, by mohl vzbudit dojem, že máme co do činění s pouhým soupeřením ideologií a že snad apeluji na prosazení jedné z nich proto, že je většinová. Takový dojem by byl mylný. Liberalizaci lékařského myšlení a medicínské praxe v této knize hájím racionálními prostředky jakožto principiálně mravnější, než je dosavadní konzervativní myšlení a praxe.

Argumenty, které předkládám, nejsou původní, lze je najít v bohaté světové literatuře na dané téma. Přínos své knihy vidím právě v tom, že stav diskuze a úroveň argumentace o tomto tématu našemu čtenáři porpvé v takovém rozsahu zprostředkovává a aplikujena naše domácí podmínky. 

Tomáš Hříbek