Když se řekne Kalich

…, vybaví se mi historka, kterou mi před lety vyprávěla moje žena Šárka Grauová poté, co navštívila portugalskou Coimbru (nebo to bylo Porto?): v tamním knihkupectví tam našla úplně nedotčené a dosud nerozřezané svazky z dvacátých let dvacátého století. To knihkupectví tam bylo otevřené od té doby nepřerušeně do té chvíle, přes celých osmdesát let. A ty knihy tam na své kupce čekaly po celou tu dobu. Mezitím se odehrála občanská válka ve Španělsku, proběhla šílená druhá světová válka s holokaustem, ve středu Evropy byla spuštěna železná opona, v Portugalsku vládl a dovládl Salazar, v roce 1974 tam došlo k dubnové demokratické revoluci…, ale ty svazky na pultě místního knihkupectví tam nerušeně čekaly dál. Něco podobného bychom možná mohli najít i na Islandu, v Irsku, ve Velké Británii, Norsku či Švédsku, tedy tam, kde politická, hospodářská a kulturní kontinuita nebyla opakovaně tak tragicky přervávána jako v jiných evropských zemích včetně té naší.

Bylo to právě v nakladatelství Kalich v Jungmannově ulici v Praze, kde jsem takové nedotčené svazky z doby předválečné poprvé uviděl i u nás. Díky tomu, že navzdory všemu, hrůzám i obdobím lepším, Kalich tu po celá desetiletí byl a trval. Bylo to po roce 2000 a ty svazky na mne dýchly něčím, co považuji za základ veškeré kultury – nepřerušenou duchovní a kulturní pamětí.

S knihami vydanými Kalichem jsem poprvé přišel do styku jako dítě v bytě Oty Berounského v Bořivojově ulici na Žižkově. Spolu s knihami vydanými Janem Laichterem tvořily základ evangelické části jeho bohaté knihovny. Některé z těch knížek mi půjčoval, byl jsem tehdy téměř ještě dítě. Ota Berounský byl členem sboru Českobratrské církve evangelické Žižkov II v Čajkovského ulici a dával mi od čtvrté třídy lekce z angličtiny. Hodně jsem se toho od něj dozvěděl, zdaleka ne jen o angličtině, ale i o vážné hudbě, Emanuelu Rádlovi, J. L. Hromádkovi, Přemyslu Pittrovi, Karlu Čapkovi a mnoha dalších. Získal jsem tehdy ke knížkám z Laichterova nakladatelství a z Kalicha citový vztah. Do redakce Kalicha v Jungmannově ulici jsem poprvé vstoupil v průběhu devadesátých let coby zaměstnanec Odeonu. Byl jsem tam vyslán za  Lenkou Karfíkovou, která tehdy v Kalichu pracovala, vyřídit cosi v souvislosti s autorskými právy na dílo Martina Bubera. Setkal jsem se tam tehdy poprvé také s Emou Suchou, vynikající redaktorkou, jíž si velmi vážím.

V průběhu let přišel do Kalicha pracovat můj dávný kamarád z gymnaziálních let Michal Plzák, po nějakou dobu v něm pracovala moje žena Šárka, její žačka Kristina Nesvedová (dnes redaktorka brněnského nakladatelství Host) a posléze i další dva moji přátelé: Daniela Iwashita a Aleš Palán.

Byl jsem nakladatelství přes všechny jmenované příliš blízko, než abych mohl jakkoli hodnotit to, co bylo, či se pokoušet radit do budoucnosti. Pokusím se pouze shrnout to, co si myslím o smyslu nakladatelství Kalich dnes: Od začátku devadesátých let si čeští evangelíci vytvořili několik dalších vynikajících nakladatelství – mimo jiné Mlýn, Eman či nakladatelství Zdeňka Susy ve Středoklukách. Kalich přišel o svou výjimečnost a nezastupitelnost a musí si hledat svoje místo nejen mezi tisíci ostatních českých nakladatelství, ale i mezi nakladatelstvími evangelickými. Myslím si, že by k tomu měl mít jasně definovanou podporu synodní rady Českobratrské církve evangelické a sám by měl stavět především na tom nejcennějším, co má – a to je jeho stoletá tradice. Těch sto let, to není jen symbolické číslo či nějaká fráze, nad níž je možno v rychle se měnícím světě mávnout rukou. Je to něco, o co je možno se opřít a trvat si na tom. Protože to, co Kalich za těch sto let vytvořil, bylo a je dobré.

Jan Šulc, editor a redaktor