Životopis dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny, jehož autorkou je dcera Skłodowské Ève, není jen popisem její vědecké dráhy, ale také pohledem zevnitř, plastickým vylíčením celé osobnosti této výjimečné ženy, jejích nadějí i zklamání, radostí i bolesti. Jeho čtivost, literární kvalita a emocionální hloubka zasáhnou i po šedesáti letech od svého vzniku.

Díky lidem jako Marie Curie-Sklodowská, s jejich neúnavnou snahou porozumět zákonům přírody, dnes žijeme v době pozoruhodného a chvílemi až omračujícího pokroku... Pokrok je přijímán více méně jako samozřejmost, paradoxně je však stále intenzivněji doprovázen očekáváním, že nebudeme vystavováni v podstatě žádným nedobrovolným rizikům. Bojíme se jaderných elektráren, bojíme se kysličníku uhličitého, vyrábíme poplachy... Aby bylo možné  žít bez zbytečných obav, je třeba pokusit se zbavit zjednodušených pohledů, zahodit zavádějící slogany a začít myslet sám za sebe. Už Marie Curie-Sklodowská říkala: „Ničeho na světě se není třeba bát, je jen třeba všemu porozumět.“ Tak žila, to je její velký vzkaz pro nás.

Z doslovu jaderné fyzičky Dany Drábové

Marie Skłodowská byla vlastenecky cítící Polka, ale touha po vzdělání ji zavedla do Francie, kde ve čtyřiadvaceti letech v roce 1891 složila jako vůbec první žena přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie na pařížské Sorbonně. Po několika letech zde poznala svého budoucího manžela, fyzika Pierra Curieho. Společně se ve velice skromných poměrech věnovali výzkumu radioaktivity. Za objev polonia a radia byla spolu s manželem  v roce 1903 oceněna Nobelovou cenou za fyziku. Po jeho tragické smrti při dopravní nehodě v roce 1906 pokračovala v započaté práci, která jí v roce 1911 přinesla druhou Nobelovu cenu.

Do konce života se věnovala intenzivnímu vědeckému výzkumu v Radiologickém ústavu, u jehož zrodu stála. Výjimku tvořila jen první světová válka, během níž vybudovala a provozovala rozsáhlý systém pojízdných i stálých rentgenových vyšetřoven pro zraněné vojáky.

Šéfredaktor Richard Štencl o cenzuře knihy komunisty:

Během minulého režimu byla biografie vydána i u nás. Když jsme při redakční přípravě knihy zjistili, že oproti originálu jsou z českého překladu vypuštěny některé pasáže, přece jen nás to zaskočilo. Co mohlo minulému režimu na životopisu slavné Polky tak vadit? Nakonec se ukázalo, že z vydání z roku 1964, které bylo podkladem naší edice, vypadlo celkem 10 normostran. Tehdejším redaktorům nebo spíše jejich nadřízeným vadilo mnohé – např. pasáže o ruské utlačovatelské politice vůči Polákům, zmínky o náboženství nebo o setkávání a přátelství Curieové s monarchy a západními politiky či politické a filozofické názory Marie a Pierra Curieových. Péči cenzorů ovšem neunikly ani poněkud subtilnější záležitosti, a tak se ke čtenáři nedostaly ani pasáže o francouzském vlastenectví Marie Curieové za první světové války, občasná mírně kritická vyjádření autorky na adresu Slovanů či odstavce pojednávající o zájmu Pierra Curieho o spiritismus. Ještě hůře však dopadlo poslední české vydání z roku 1971, ve kterém normalizační činovníci identifikovali závadný obsah v rozsahu víc než dvojnásobném. Veškeré cenzurované pasáže jsme nově přeložili a Paní Curieovou vydáváme poprvé v kompletním znění, tak jak ji autorka napsala.