Věčný čekatel na Nobelovu cenu Amos Oz v knize vypráví o zlomových okamžicích svého života, kdy se několikrát vydal do neznáma a musel začít znovu – změnil si jméno a opustil domov, podstatnou část života strávil v kibucu, kde si těžce vybojoval podmínky na psaní a nakonec i odtud musel spolu s dětmi a manželkou odejít téměř bez peněz a bez prostředků.

„Rozhovory Oze s Chadadovou jsou neskutečně čtivé a živé, člověk má málem pocit, že v té pracovně sedí s nimi,“ říká překladatelka do češtiny Lenka Bukovská. „Dotýkají se osobního života, ale i tvorby. Způsobu, jakým autor pracuje a jak přemýšlí, i toho, co ho nutí psát. Myslím, že čtenářům, kteří Ozovu tvorbu znají, se v knížce ledacos zajímavě propojí a pomůže jim odhalit, co utvářelo jeho prózy.“

Podle redaktora Ondřeje Nezbedy ukazuje kniha především to, jak skvělý je Oz vypravěč, zároveň oceňuje, že nejde o nekritický rozhovor. „Šira Chadadová mu to nedává zadarmo a rozhodně není jen empatická,“ říká Nezbeda. „Pře se s autorem v kapitole o genderu a feminismu, oponuje mu v případě jeho politických úvah a šetrně se doptává na intimní detaily, pokud jsou pro pochopení vyprávěného příběhu podstatné.“

V jedné z kapitol Oz popisuje například vývoj svého vztahu k dívkám a k ženám a ke svojí sexualitě. Vypráví tu, jak vyrůstal v internátu, kde bydleli odděleně chlapci a dívky, které se pro ně stávaly objekty mučivé touhy a zároveň frustrace, která se pomalu proměňovala v nenávist a agresi. „Oz to v knize vypráví jako symbolický a velmi přesvědčivý příklad toho, jak se rodí fanatici jakéhokoli druhu. Jen ten objekt frustrace se mění a nabývá různých podob. A takových pronikavých a přitom poutavých a zábavných příběhů je ta kniha plná. Skutečně jsem to nečetl jako rozhovor, ale skvělou prózu,“ říká Nezbeda.

Nedávno vyšla zpověď Ozovy dcery Galii Something Disguised as Love, v niž otce obviňuje, že ji psychicky i fyzicky týral. Některé náznaky o tom, za jakého otce se Oz považoval, jsou patrné i v knižním rozhovoru Skok do prázdného bazénu. Třeba když Oz přiznává, že vždycky nebyl nejlepším otcem a komunitní, společná výchova dětí v kibucu nebyla pro jeho děti úplně vhodná a že si tam tehdy vytrpěly svoje. Přiznává i to, že byl v jejich výchově možná občas příliš tvrdý.

„Nechci Oze jakkoli bránit, ale je škoda, že ta kniha vyšla až několik let po autorově smrti. Už se tak k věci nemůže vyjádřit,“ říká Nezbeda. „Skok do prázdného bazénu tak zůstává i posledním Ozovým vzkazem na toto téma,“ dodává.