Všechno začalo ještě před vydáním knihy. V Respektu vyšel v červnu 2020 rozhovor s Janem Novákem, který vedl Jan H. Vitvar. Ten i v dalším článku ke knize Novákův text uvítal. „Vědělo se, že život jednadevadesátiletého spisovatele je plný třináctých komnat a že světově proslulý literát coby jediný „majitel klíčů“ (vypůjčíme-li si název jeho divadelní hry z roku 1962) dělá všechno pro to, aby se za jejich dveře nikdo nikdy nepodíval. Jan Novák je teď otevřel všechny najednou“.

A začala mediální přestřelka o knihu, jaká tady už dávno nebyla. Literární veřejnost se rozdělila na Spartu a Slávii. Pro Nováka a proti Novákovi. Desítky textů, videí a rozhlasových pořadů. Každý na scéně si k tomu něco napsal nebo řekl. Kdo nám to sahá na Kunderu? Konečně někdo sáhnul na Kunderu!  Kde vzal Novák právo sahat na Kunderu? Proč je vlastně Novák první, kdo si sáhnul? Převaha hlasů autorovi vynadala. Kunderovi prý nerozumí ani jako člověku, ani jako spisovateli. Celá kniha je prý pochybná a Novák si v ní jen léčí nějaké své antikomunistické mindráky a hraje si na amatérského psychologa. Všechno opticky došlo tak daleko, že zastat se Kundery proti Novákovi se stalo činem dospělým a rozumným, kdežto opak byl považován za - no za opak.

Věčný souboj o interpretaci „autor mizí za svým dílem“ a „autor je neopominutelnou součástí svého díla“ měl v Novákově Kunderovi další pokračování. Ano, je pravda, jak říká současná překladatelka francouzských děl Milana Kundery do češtiny Anna Kareninová, že čteme Danta a nezajímáme se o to, jaký to byl ve své době člověk, ale je také pravda, že statečnost a zásadovost některých umělců obdivujeme a stojí svým neopominutelným způsobem i za naléhavostí jejich díla. To druhé je v posttotalitních zemích velmi, velmi důležité – Dante neDante.

Mezitím vyšla o Milanu Kunderovi další biografie – Jean Dominique Brierre: Milan Kundera – život spisovatele. A také vyšel v češtině poprvé překlad Milana Kundery – Slavnost bezvýznamnosti. A na podzim vyjde další – Nevědomost. Jan Novák také oznámil v rozhovorech práce na druhém dílu svého kunderovského bádání. Někteří si také povšimli, že Novákův Kundera nestál porotě jedné z cen Litery za nominaci – a divili se podle autora tohoto textu oprávněně.

A když už tedy text přešel do vysloveně osobního názoru: Novákův Kundera byl pro mě užitečnou knihou. Z mého pohledu věrohodně vykreslil jednoho talentovaného literárního kariéristu, který cílevědomě kličkoval komunistickou uměleckou mašinérií. Dozvěděl jsem se také mnohé souvislosti literárního života mezi rokem 1948 a normalizací. Ocenil jsem Novákovu pragmatičnost a odvahu zároveň pustit se zrovna do světově proslaveného českého autora, který by byl nejraději, abychom si o něm mysleli, že existoval jen svými texty – což byla ale představa neudržitelná. Vhod nebo nevhod je tady Novákova biografie, kterou už půjde jen těžko nechat zmizet, tak jak se o to u některých knih snažil právě Milan Kundera. Po roce od vydání má Novákovu knihu v knihovně skoro osm tisíc domácností. A pro zájemce o českou debatu o Kunderovi vychází teď sborník Český spor o Milana Kunderu, kde jsou různorodé texty z poslední doby posbírány.