I když přiznává, že na paměť se nedá vždy spolehnout, s bolestnou jasností si vybavuje nejpalčivější momenty svého mládí, včetně smrti svého desetiletého bratra, matčiny teatrální výstupy či otcovy neustálé snahy odsunout malého Modiana na ten či onen internát. Modiano skutečně píše svůj rodokmen, někdy až překotně ze sebe sype jména hereček a režisérů z matčina okolí, vzpomínky na pochybné obchodní schůzky svého otce i názvy pařížských ulic, divadel a kaváren, kam chodíval, či knih, které na něj udělaly dojem. Snad aby na něco nebo někoho nezapomněl, snad aby se vypořádal se svou minulostí a mohl konečně začít žít svůj vlastní život. Ostatně název Rodokmen odkazuje i k tomu, že cítil zvláštní spřízněnost se psem své matky: „Snoubenec jí daroval psa čau-čau, ona se o něho ale nestarala, odkládala ho ke kdekomu, stejně jako to později bude dělat se mnou.“ Text je uveden předmluvou Jovanky Šotolové a doplněn rejstříkem autorem zmiňovaných osobností, literárních děl, soudobých afér i jiných reálií. Čtenáři si tudíž mohou užít specifický charakter Modianova vyprávění, a pokud budou chtít proniknout hlouběji do tajů soudobé Paříže, stačí si nalistovat poslední stránky knihy. Modiano se ve své tvorbě věnuje tématům paměti, ztráty, identity a hledání a všechna jeho díla jsou variací na stejnou zkušenost: jeho vlastní. Rodokmen je vzácnou příležitostí odhrnout závoj fikce a nahlédnout příběh, jenž stojí na počátku těch ostatních. Tyto vzpomínky na prvních jedenadvacet let jeho života v Paříži jsou opravdovým darem pro čtenáře jeho románů, k nimž nabízejí jedinečný klíč.

UKÁZKA

Raymond Queneau byl tak laskavý, že mě v sobotu zval k sobě domů na návštěvu. Často jsme se po poledni vraceli z Neuilly společně, po levém břehu. Vyprávěl mi o tom, jak s Borisem Vianem podnikli procházku až do slepé ulice, kterou nikdo nezná, na samém konci třináctého obvodu mezi nábřežím de la Gare a železniční tratí od nádraží d’Austerlitz: ulice de la Croix-Jarry. Radil mi, abych se tam zašel podívat. Četl jsem, že Queneau byl nejšťastnější, když se odpoledne procházel, protože musel psát články o Paříži do L’Intransigeant. Rád bych věděl, jestli to vůbec má cenu, vykládat tu o všech těch planých letech. Stejně jako Queneau jsem se skutečně stával sám sebou, teprve když jsem se ocitl sám v ulicích a toulal se po Asnières se svými psy. Tehdy jsem měl psy dva. Jmenovali se Jacques a Paul. V Jouy-en-Josas, v roce 1952, jsme s bratrem měli fenu Peggy, jednou odpoledne ji na ulici du Docteur-Kurzenne přejelo auto. Queneau měl psy moc rád. Vyprávěl mi o westernu, který znázorňoval nemilosrdný boj indiánů s Basky. Přítomnost Basků ho překvapila a hodně pobavila. Nakonec jsem si zjistil, co to bylo za film: Caravane vers le soleil. Stručná anotace skutečně uvádí: Indiáni proti Baskům. Rád bych se na ten film šel podívat, někam do kina, co jakýmsi nedopatřením doposud nezbořili, zapadlého v zapomenuté čtvrti, vzpomínal bych přitom na Queneaua. Queneauův smích. Napůl gejzír, napůl řehtačka. Na metafory ale nemám nadání. Prostě Queneauův smích.

přeložila Jovanka Šotolová

Patrick Modiano (nar. 1945), potomek sefardských rabínů, přední francouzský prozaik a držitel Nobelovy ceny za literaturu i prestižní francouzské Goncourtovy ceny. Jeho romány se zpravidla odehrávají v Paříži a vyprávějí o lidských osudech poznamenaných historickými událostmi (zabývá se především německou okupací a antisemitismem, ale také obdobím 50. a 60. let ve Francii či událostmi během alžírské války). Pro zvláštní rytmus a minimalistický styl se jeho dílům ve Francii přezdívá petite musique („malá hudba“).