„Úmysl podrobněji zpracovat životickou tragédii vzešel z postesknutí jedné pamětnice,“ říká Karin Lednická. „Mluvila jsem s ní při sběru materiálu na Šikmý kostel a ona si v závěru našeho rozhovoru rezignovaně povzdechla: ‚Všichni na nás zapomněli.‘ Ta pamětnice je dcerou jednoho z šestatřiceti mužů, které ve vesnici Životice dne 6. srpna 1944 zastřelilo gestapo v odvetě za partyzánskou akci.“

Karin Lednická zasazuje životickou tragédii do širšího historického kontextu, aby i čtenář s historií Těšínského Slezska neobeznámený mohl vnímat veškeré souvislosti. Pečlivými rešeršemi podložená dokumentární část obsahuje nikdy dříve nepublikovaná fakta a je doplněna literárně zpracovanými výpověďmi pamětníků, kterých se nacistické represe přímo dotkly. Bohatá obrazová příloha dodává vyprávění další vrstvu.

A právě díky tomuto komplexnímu pojetí se Lednické daří s mrazivou autenticitou zaznamenat všechny aspekty tehdejších událostí.

Je všeobecně známo, že spouštěčem lidického běsnění bylo milostné psaníčko. Stejně tak i v životickém příběhu nacházíme několik dalších, ryze lidských faktorů či spíše selhání, která významně ovlivnily průběh událostí: neopětovaný cit, osobní mstu, nenaplněné ambice. Na rozdíl od osekaných výkladů o partyzánech, kteří hrdinně bojovali proti německým okupantům, nabízí tato kniha odlišný, mnohovrstevnatější příběh, v němž vystupují především lidé, kteří byli při nacistických odvetách za partyzánskou činnost zavražděni nebo si z následných represí odnesli celoživotní trauma.

Lednická včleňuje svědecké výpovědi do dokumentárního výčtu událostí, takže její kniha přináší silné a velmi působivé svědectví. Mrazivě působí také závěr, obsahující stručné citace z poválečné obecní kroniky, z nichž je patrné, jak byla událost odsouvána k zapomenutí, převálcována nastupujícím komunistickým režimem. Za zmínku stojí také pasáže z doslovu nastiňující povážlivě neutěšený stav, který provází upomínání životické tragédie v současnosti.

Karvinsko a Těšínské Slezsko získaly v Karin Lednické osobnost, která tento region představuje široké veřejnosti, nabourává zažité předsudky, stereotypy a mýty. A především – která tomuto zdecimovanému kraji vrací hrdost a zdravé lokálpatriotství, o něž v uplynulých dekádách přišel.

Karin Lednická (* 1969) vyrostla v Havířově a nyní žije v Ostravě-Svinově. Dá se tedy říct, že celý život strávila v regionu, jehož historii zpracovává 

v trilogii Šikmý kostel.

Měla v úmyslu studovat knihovnictví a žurnalistiku, ale to jí tehdejší společenské uspořádání neumožnilo. Po maturitě tedy vykonávala celou škálu interesantních profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku, což pro ni byla nesmírně obohacující zkušenost. Nejčastěji vzpomíná na zametání vapexu ve skladu technických olejů, tu vůni má v nose dodnes.

Zkraje devadesátých let se konečně dostala k vysněné profesi: začala psát pro regionální periodika, dělala zprávařku v jednom z prvních soukromých rádií a věnovala se kulturní publicistice. V letech 1993–1994 pobývala v Londýně, kde se věnovala studiu angličtiny a anglické historie. Od té doby Londýn miluje.

Po návratu z Anglie dva roky překládala beletrii, dvacet roků vydávala knihy a nyní se plně věnuje vlastnímu psaní. Prozatím vyšly úvodní dva díly trilogie Šikmý kostel; v březnu 2022 k nim přibývá literární dokudrama Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.  A dál pracuje na závěrečném díle trilogie Šikmý kostel, jehož datum vydání si zatím vůbec netroufne odhadnout. Jisté je, že skončí v 60. letech, tedy v čase největší zkázy původního města Karviná.