Úvod: Bible dnes
Kanadský literární kritik Northrop Frye (1912–1991) napsal o Bibli: „Vtírá se však otázka: proč tato ohromná, rozvleklá a netaktní kniha tajemně sedí uprostřed našeho kulturního dědictví […] a maří všechny naše snahy nějak ji obejít.“ Člověka překvapí, jakému zájmu se Bible v sekulární době stále těší. Jasně to v roce 2011 ukázaly oslavy čtyřstého výročí překladu Bible krále Jakuba (KJV)2 neboli Autorizované verze. Neustále fascinuje i ty, kdo nejsou křesťany. Věřící lidé jsou přesvědčeni, že Bible je inspirovaná Bohem, a v otázkách víry a života je pro ně velkou autoritou. Pro lidi, kteří nevěří, představuje Bible základní dokument západní kultury. Pro mnoho čtenářů je zajímavá jako soubor velkých literárních děl. To, jak tato díla vznikala, jak se šířila a jak byla vykládána, představuje osnovu dějin západní literatury. Tato kniha vypráví příběh Bible od jejích vzdálených, mytických a folklórních počátků až po její současnou recepci a interpretaci. Popisuje genezi Bible, její předávání a šíření, a ukazuje, jak se četla a používala od starověku až podnes, ve svých původních jazycích i v překladech.

Doufám, že to mimo jiné rozptýlí představu Bible jako jakéhosi posvátného monolitu v černé kožené vazbě, že ji představí jako výsledek dlouhého a napínavého procesu a že demonstruje neuvěřitelnou šíři způsobů, jakými se po staletí četla. Ale hlavně ukáže, jak složitá je cesta od Bible k náboženské víře: ani jedno z obou náboženství, která se na biblické knihy odvolávají jako na svůj základ, totiž židovství a křesťanství, nelze jen tak vyčíst z Bible. Bible obsahuje mnoho věcí, které jsou pro židovskou i křesťanskou víru problematické. To se týká nejen notoricky známých, morálně nepřijatelných aspektů, k nimž patří například Boží likvidace nevinných národů v příbězích o izraelském dobývání země zaslíbené, ale také mnoha žánrů (vyprávění, proroctví, poezie), které se vzpouzejí dogmatickým definicím, a starověkých společenských struktur, jež jsou nám dnes cizí. Rád bych však i ukázal, že Bible je důležitým zdrojem náboženského poznání – pokud ji čteme v jejím původním kontextu a s ohledem na situaci, v níž byla napsána.

Tato historie bude muset obsahovat slušnou dávku prehistorie. Ukáži v ní, jak byly biblické knihy komponovány, neboť málokterá z nich je prostě dílem jednoho autora: většinou jsou značně různorodé, někdy závislé jedna na druhé, kdy mladší knihy po svém přejímají něco z těch starších. Bible sama už je záznamem rozhovoru mezi autory a nositeli tradice a v mnoha svých knihách obsahuje komentář jiných knih. Nejzřetelněji je to vidět, když Nový zákon vykládá Starý zákon. Ten je v novozákonním prostředí už skoro celý považován za Písmo svaté (co toto zdánlivě samozřejmé označení znamená, vysvětlím). Otázka, do jaké míry zůstává Starý zákon pro křesťany autoritou – a pokud zůstává, jak ho číst ve světle toho nového, co přinesli Ježíš, Pavel a další – vždy patřila a patří v křesťanské teologii k těm nejdůležitějším. Nový zákon ve 2. listu Timoteovi 3,16 říká o Starém zákoně, že „pochází z Božího Ducha“ (doslova že je „Bohem-vdechnutý“). Křesťané tuto myšlenku vztáhli i na knihy Nového zákona. Jenže je otázkou, co to znamená pro pochopení toho, jak Bible konkrétně „funguje“, jaký druh autority vůči věřícím uplatňuje.

Říci o Bibli, že je inspirovaná, znamená, že Bůh měl vliv na její vznik. Jak to ale přesně vypadalo v praxi, to se většinou neříká. Dalším cílem této knihy je shrnout současný stav biblického bádání. V moderní době byla Bible podrobena naprosto detailní analýze. V záplavě teorií o jejím vzniku, významu a funkci může čtenář snadno utonout. Rád bych proto popsal to, v čem dnes panuje shoda, probral to, kde se vede spor, a navrhl, na co bychom se napříště měli především zaměřit.

Vedle těchto popisných úkolů pak kniha přichází s jedním vlastním tvrzením: Bible není mapou, která by přímo předepisovala náboženskou víru nebo praxi, ať už židovskou nebo křesťanskou. Chci ukázat, že přestože je Bible jakožto sbírka náboženských textů z mnoha důvodů nenahraditelná, křesťanství ve svém jádru není náboženstvím knihy v tom smyslu, že by bylo zaměřené pouze na jednu svatou knihu. Podobně ani židovství, i když má Hebrejskou bibli v takové úctě, není tak „biblocentrické“, jak se někdy má za to. Ideálním příkladem náboženství knihy by zřejmě byl islám. Ve srovnání s ním si židovství i křesťanství vůči svému ústřednímu svatému textu zachovávají odstup. Bible se nepodobná velkým evangelickým
krédům ani vyznáním, jakými jsou pro luterány Augsburské nebo pro kalvinisty Westminsterské vyznání víry. Je to změť materiálů, které jen málokdy nabízejí odpověď na otázku, v co věřit. Dějiny Bible jsou dějinami vzájemného zápasu mezi náboženstvím a knihou, přičemž strany tohoto zápasu rozhodně nejsou totožné.

V rámci křesťanství existují směry, které samy sebe prohlašují za „biblické“ (v židovství na něco takového nenarazíme). Ve skutečnosti však jsou vždy obsah i formy křesťanské víry – a to i mezi křesťany, kteří jsou přesvědčení, že jejich víra vyrůstá pouze z Bible – uspořádány a vyjadřovány jinak než v Bibli. Krásně to vidíme na křesťanském fundamentalismu, který zbožšťuje Bibli, aniž by jí řádně rozuměl.3 Fundamentalisté uctívají Bibli, která ve skutečnosti neexistuje, dokonalý text, který je ovšem jen dokonalým odrazem toho, co oni sami věří. Bible, jaká ve skutečnosti je, bez všech příkras, by pro ně byla hodně nepříjemným čtením. Ukáži také, že Bible není a nemůže být základem judaismu ani křesťanství. Chtěl bych tím podpořit kritické studium, jak se mu věnují moderní akademičtí biblisté, kteří se k Bibli obracejí bez toho, že by nutně každý její výrok pokládali za pravdivý. Taková verze křesťanství nebo judaismu, která by obsahově ve všech bodech odpovídala Bibli, ve skutečnosti neexistuje. V křesťanství jsou některá absolutně ústřední dogmata, například trojiční dogma, na něž v Novém zákoně takřka nenarazíme. A naopak, v Novém zákoně jsou některé důležité myšlenky, třeba teorie svatého Pavla o  „ospravedlnění milostí skrze víru“, které až do reformace nebyly součástí oficiálního učení církve a ani dnes nejsou zakotveny v krédech.

Také v ortodoxním židovství dosahují náboženské zvyky a tradice daleko nad rámec toho, co stanoví Hebrejská bible. Například zákaz jíst dohromady maso a mléko, který má dalekosáhlý dopad na uspořádání kuchyně, protože se potraviny obsahující jedno nebo druhé ani náhodou nesmějí setkat, odkazuje k Ex 23,19 („Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky“). Jak sami Židé všeobecně uznávají, jde tento zákaz daleko nad rámec toho, co požaduje vlastní text. V židovství a křesťanství zastává Bible ústřední místo, ale nikoli jako nějaký posvátný text, z něhož by bylo možné vyčíst celý náboženský systém. Její obsah prozradí ledacos o vzniku křesťanství i židovství. Představuje duchovní normu, o kterou se obě náboženství mohou opřít. Tento obsah však nezavazuje nastupující generace tak, jako je zavazuje třeba psaná ústava. Je čímsi docela jiným. Je archivem spisů, které na různých úrovních svého vývoje ovlivňují obě náboženství a samy jsou jimi ovlivňovány. Pozdější generace věřících na něj odpovídají pozitivně, ale také kriticky. Přiznat takovému dokumentu náboženskou autoritu znamená hodně napínat význam slova autorita, což je možné pouze tehdy, pokud pro interpretaci této knihy stanovíme pravidla, která se budou lišit od pravidel, podle nichž interpretujeme jiné knihy.

To, že má křesťanství jako svůj svatý text směsici děl velmi různých žánrů – většinou vyprávění, aforismů, básní a dopisů, znamená pro křesťanství nemalou komplikaci. Katolictví uznává kromě Bible také jiné zdroje autority, Bibli však stále náleží v mnoha ohledech primát. Evangelíci rozvinuli teorie o tom, že vše, co se nějak týká náboženství, je v Bibli přítomno, a podle některých se dokonce nesmí dělat nebo věřit nic, co v ní není výslovně povoleno. To mi ovšem nepřipadá správné: tyto texty jistě mají pro křesťanskou víru zásadní důležitost, nesmějí být ale takto přetěžovány. Židovství k Bibli přistupuje s větší obezřetností: prokazuje jí sice úctu stejně jako mnozí křesťané, ale netvrdí, že vše, co patří k náboženskému životu, vyplývá z Bible. Uznává vývoj. Židovství má k dispozici svatou knihu a vedle ní soubor náboženských představ a zvyků. Obě veličiny nejsou navzájem totožné, i když spolu dalekosáhle souvisejí. To je model, který i křesťanství vystihuje lépe než rozšířená evangelická představa o tom, že učení i praxe církve vyplývají přímo z Bible. Připouští totiž, že mezi Biblí a vírou existuje prostor, v němž je možné slyšet Bibli takovou, jaká je, a v němž se také víra může rozvíjet bez neustálého dohledu Bible. Vztah těch dvou je totiž potřeba stále znovu vyjednávat.

John Barton