PŘEDMLUVA

Carl Safina

Nedávno mi ekologická organizace Oceana položila otázku: „Kdy jste si poprvé uvědomil krizi spojenou se znečištěním oceánů plasty? Pro mnoho lidí to začalo v roce 2015 virálním videem mořské želvy s plastovým brčkem v nosní dírce.“ Nuže?

Něco vám povím. Pro mě to „všechno začalo“ už před desítkami let.

Když jsem jako dítě žil v městském bytě, vozili nám mléko a limonádu. Prázdné láhve jsme dávali do bedny na chodbě a doručovatel nám místo nich nechával nové – ty prázdné si bral zpátky. Nerecyklovaly se. Ani „nové“ láhve nebyly vždycky nové. Prázdné láhve se totiž sterilizovaly a znovu používaly. Nové mléko a limonády jsme tak dostávali v láhvích, které byly někdy úplně nové, ale obvykle už poškrábané od opakovaného používání.

Mnoho věcí, které si dnes stěží představíme jinak než z plastu, se vyrábělo z jiných materiálů. Ze skla, z kovu nebo z voskovaného papíru a voskované lepenky.

Odpad byl považován za neetický. Lidé chtěli neplýtvat a bylo to i levnější. Moji rodiče zažili velkou hospodářskou krizi a pamatovali si, co je nedostatek. Naučil je vážit si toho, co mají. Můj otec někdy říkával: „Nic nevyhazuj a nic nechtěj.“ Měl pravdu. Vyhledal jsem si, odkud tohle rčení pochází:

Toto přísloví citovala – a možná i sama vymyslela – Maria Edgeworth (Pomocník rodičů, 1800). Bylo hojně opakováno po celé devatenácté století, ale v současné vyhazovačné společnosti, plodící spoustu odpadků, je slyšet již méně.

Vyhazovačná společnost, vskutku. Přechod od kultury opakovaného použití ke společnosti vyhazování nebyl dílem náhody. Protože plýtvání patří k úplné podstatě plastů, musely reklamní kampaně spotřebitelům tuto myšlenku vštípit. Vyžadovalo to velmi soustředěné několikaleté úsilí. Vzpomínám si, jak společnosti začaly propagovat plýtvání jako ctnost a něco, co je žádoucí. Reklamy masivně prosazovaly novou plastovou revoluci. „Použij to a zahoď“ byl jeden z běžných sloganů. Dalším bylo „na jedno použití“.

V něčem přinesly plasty zlepšení. Rozbít ve sprše skleněnou láhev se šamponem nebylo nic pěkného a televizní reklamy nadšeně demonstrovaly, že plast je bezpečnější.

A tak začal brzy nahrazovat nejrůznější věci. Úspěch této revoluce byl takovou sázkou na jistotu, že v klasickém filmu Absolvent (1967) dostane jednadvacetiletý Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) na otázku, jakým směrem by se měla ubírat jeho budoucnost, tuto dnes již klasickou radu: „Jedním slovem: plasty.“

Plasty doslova před našima očima ovládly celou naši materiální existenci. Brzy jste si mohli koupit jogurt, svačinu s dvoutýdenní trvanlivostí zabalenou ve věčném materiálu, který se může fyzicky rozbít, ale nikdy se nerozloží chemicky. Nevzpomínám si, že by někdo naznačoval, že vyhazování plastů je problém. Až dokud…

Jen o pár let později, v sedmdesátých letech minulého století, se začali objevovat ptáci, želvy a další volně žijící živočichové zamotaní do plastových kroužků. Ti svědomitější z nás se naučili tyto kroužky před vyhozením rozstřihnout. Byly tu však dva problémy. Nesvědomití lidé kroužky nestříhali a vůbec nebyli při vyhazování věcí nijak opatrní.

V devadesátých letech už bylo leckomu jasné, že se plasty hromadí v oceánu a vyplavují se i na ta nejvzdálenější pobřeží. Počátkem roku 2000 jsem na ostrově Laysan a atolu Midway, tak daleko od kontinentů, jak jen to je možné, viděl mrtvé albatrosy plné plastů. Viděl jsem albatrosa, který se snažil nakrmit mládě zubním kartáčkem. Do té doby jsem všude, kam jsem se vydal, bez ohledu na vzdálenost od lidí, dokonce i na divokém pobřeží Aljašky, neustále žasl nad nahromaděnými plasty a děsil se jich. Zamotávaly se do nich velryby a želvy, pokud neumíraly následkem jejich konzumace.

Jakkoli se nám, kteří jsme tento problém zažívali, zdál být do očí bijící, téměř pro všechny ostatní zůstal stranou pozornosti. Když mě kapitán Charles Moore pozval na výlet, abych se na vlastní oči přesvědčil o tom, jak vypadá Severopacifický gyr, který nazval Velkou tichomořskou odpadkovou skvrnou, snažil jsem se tento příběh prosadit v National Geographic. Odmítli mě s tím, že plast v oceánu „není dostatečně vizuální“. Dovedete si to představit? O několik let později se tragédie oceánských plastů stala velmi vizuálně zajímavým tématem přímo na obálce National Geographic. Stal se tak nepřehlédnutelným, že se dostal dokonce i do našich mořských plodů.

Ačkoli jsem se k Severopacifickému gyru sám nevydal, autorka této knihy Erica Cirino ano. Vyplula na cestu, aby podala svědectví. Na následujících stránkách nás vezme do vzdálených oceánů a na vzdálená pobřeží. Erica Cirino ukazuje, jaké to je žít na širém moři a zároveň pátrat po nenápadném, a přece monumentálním problému. Zblízka a osobně nás nechá vidět, cítit, ochutnat a zakusit, co je plastová krize oceánů, co znamená. Ukazuje, proč recyklace nic neřeší a jak ropné a plynárenské společnosti (které prodávají fosilní paliva, z nichž se plasty vyrábějí) pomohly tomu, aby recyklace nic neřešila ani do budoucna. Erica nás seznamuje s problémem, který stále narůstá, ale – jak nám ukazuje – není nepřekonatelný.

Plasty jsou problém, který si sami vytváříme. A je to problém, který i vyřešíme. Obce a státy již přijímají zákony omezující používání jednorázových plastů. A nezapomínejme na nejdůležitější fakt: Plasty vyrábějí lidé. Nemusí tomu tak být. Plasty se komerčně vyrábějí teprve asi osmdesát let. Nové společnosti vyvíjejí nové materiály, které vám váš jogurt nevezmou, a přitom fungují stejně jako plast, ve všech ohledech – až na to, že nevydrží věčně. Odpovědi spočívají v ukončení plánovaného plýtvání a ve vývoji nových materiálů pro post-uhlíkový a post-plastový svět.

Erica Cirino nás s citem i nadšením ve své knize uvádí do problému – a ukazuje cestu ven.

překlad Michal Jurza

Erica Cirino působí jako komunikační manažerka v americké neziskové organizaci Plastic Pollution Coalition. Poslední desetiletí strávila jako spisovatelka literatury faktu, environmentální žurnalistka a umělkyně prozkoumávající protnutí lidského světa se světem ležícím mimo člověka, kdy tvořila umělecká díla z mikroplastů. Je známá svými široce publikovanými fotožurnalistickými pracemi o plastech, kterými odhaluje často šokující a těžkou pravdu o tomto nejvšudypřítomnějším a nejzákeřnějším materiálu. Obnažuje jimi dezinformační kampaně týkající se plastů a petrochemického průmyslum, ale i další úsilí těchto gigantů vedoucí ke znečištění a bezpráví.