Když se známý americký literární kritik a vědec Harold Bloom ve svém obšírném pojednání Kánon západní literatury táže po vlastnostech, které činí konkrétního autora a jeho dílo věčnou součástí kulturní tradice, dospívá k závěru, že těmito výsostnými znaky jsou krása a cizost. Dle jeho slov je setkání s kanonickým textem vždy naplněno pocitem cizosti a záhadnosti. Snad možná i jisté agoničnosti, neboť uvedená konfrontace je rovněž imanentně spojena se snahou o překonání všech hranic, a to včetně té nejzazší, totiž smrti. Tak alespoň dle Bloomova názoru působí po celé věky své existence díla Homérova, Dantova, Shakespearova, Cervantesova, Goethova či Joycova. Každý působivý produkt literární obraznosti je výronem existenciální úzkosti.

Jedná se snad o projev toho, co Matthew Arnold nazval mnohoznačně „velkou vážností“ a co mnohem později ironicky zpochybnil Northrop Frye v úvodu ke své Anatomii kritiky? Ano i ne. Bloom nesporně v korpusu literatury provádí estetickou selekci. A k jejímu ovlivnění osobním vkusem se také na několika místech přiznává. Na druhou stranu se lze oprávněně tázat po hodnotách, které literárním dílům umožňují promlouvat ke čtenářům se stejnou pronikavostí a dramatičností mnoho let po smrti jejich tvůrců. Sám zbaven představy univerzální pravdy se možná až příliš snadno, rychle a zbaběle přimykám k jednomu z mnoha Bloomových tvrzení, že totiž mimořádné výtvory lidské imaginace nás neučiní lepšími, ale mohou člověka naučit používat správně vlastní samotu, „tu samotu, jejíž nejzazší podobou je střet jedince s vlastní smrtelností.“Během této lekce osamění pak umožňují zažívat jakousi uspokojující trýzeň, podivné vytržení spojené s tíhou obtížně sdělitelného duševního zápasu a bolesti. Ztotožňuji se rovněž s názorem, že estetickou hodnotu lze poznat či zakoušet, ale těm, kdo ji nevnímají, ji nelze sdělit. Zmíněný postřeh bývá ostatně velmi často společensky reflektován a komentován. Neomylný pocit řady lidí, že „estetika je jen starost navíc, nás poučuje o tom, že úspěšná literární díla jsou završením úzkosti, nikoli útěkem před ní.“

V současném období „uměleckého chaosu“, kde již není místa pro vysoká a vznešená vyprávění, patří do skupiny Bloomem navržených kandidátů na literární nadčasovost, vymykajících se poutům lokálního vkusu a dobové úspěšnosti, také americký prozaik Cormac McCarthy, kterému se po obtížnějších počátcích nakonec podařilo úspěšně proniknout i do českého kulturního prostoru. Odkaz tohoto nevšedního literáta, navazujícího na tradici Melvilla, Hemingwaye a Faulknera, je spojen právě s jistým druhem tragické extáze, takřka hraničící se šílenstvím. McCarthyho romány jsou jako temná propast, závratná průrva v plátně smyslového světa, zneklidňující vize prvních a posledních věcí člověka, zaznamenaná starozákonním prorokem, umírajícím poustevníkem, teologem Apokalypsy.

z předmluvy Michala Svěráka k jeho knize o Cormacku McCarthym Svět v hrsti prachu