Teprve nyní, kdy je skoro dokončeno vydávání všech jeho spisů, je možno sv. Ignáce z Loyoly (1491 - 1556) komplexně posoudit. Byl jedním z největších mystiků; jeho mystika však byla bez jakéhokoli subjektivního blouznění. Byla nazvána mystikou služby, byla to střízlivá oddanost Kristu jako Pánu. V církvi viděl dále žijícího Krista. Bral velmi vážně tajemství vtělení. K Bohočlověku Ježíši Kristu patří vše lidské, ubohé, slabé; to vše vzal na sebe, aby to spasil. Ecclesia spiritualis (pouze duchovní církev) je neskutečná, a proto i nekřesťanská. Instituční církev - to byl pro něj dále žijící Kristus. Proto ani na okamžik neváhal dát se této církvi k dispozici, střízlivě, realisticky, směle a bez výhrad. Měl zrak otevřený pro svět, který náleží Kristu. V něm se uskutečňuje tajemství spásy. Žil v mystice otevřené světu (K.Rahner).

Zásady svého církevního postoje sepsal v knížce exercicií a tak s nimi obeznámil milióny lidí. Pokyny, které tam udílel, neboli Pravidla správného církevního smýšlení, určily duch potridentské doby. Všecko, co reformátoři z neporozumění nebo ze slepé horlivosti odmítali, protože to uráželo jejich spiritualismus, učil chápat v hlubším inkarnačním pohledu a zařazovat do širší souvislosti: zpověď, přijímání svátostí, mši sv., řeholní sliby, úctu svatých, pouti, odpustky, bohoslužebné obřady, posty a zdrženlivost, obrazy a výzdobu kostelů atd. Zdůrazňoval, že se nemá mluvit stále jen o pouhé víře (sola fides), ale také nabádat k dobrým skutkům, jinak lidé zvlažní a zleniví. Nemá se mluvit stále jen o tom, že všechno činí pouze milost (sola gratia), protože z toho vzniká veliké nebezpečí, že se vzdáme svobody. Nemá se stále poukazovat na predestinaci; zajisté existuje Boží vyvolení k milosti, bez které nikdo nebude spasen, ale je třeba rovněž zdůrazňovat spolupůsobení člověka s milostí. Ostatně v těchto i ostatních problémech spásy platí to, co učí hierarchická církev. Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv. podle vlastního subjektivního mínění (sola Scriptura), ale nejvyššímu učitelskému úřadu církve přísluší, aby je autenticky interpretoval.

Ignác neustále zdůrazňoval starou katolickou nauku o spolupůsobení Boha a člověka, milosti a přirozenosti. Proti jednostrannostem reformátorů kladl katolickou syntézu. Modli se, jako by všecko záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen. Nechtěl restauraci předreformačních poměrů, ale vnitřní oživení a obnovu zdravého náboženského a církevního ducha. Od pouhého potírání bludů a neřestí si nic nesliboval. Nikdy se neodvolával na reformátory a nebojoval ve svých spisech proti heretikům. Chtěl lidi přivádět na pravou cestu a zachraňovat jejich duše láskou a poučováním.