Přece to nevyhodíme

Ten drobný příběh na jedné z následujících stran zmiňuje i Míla Nevrlý, ale já neodolám, abych mu ho nevyfoukl a nepověděl vám ho jako první. Je to příběh o tom, že kniha může, alespoň ve výjimečné situaci, vládnout zásadní mocí, takovou, která dokáže člověku doslova proměnit život – pokud si ho tedy dotyčný změnit nechá.

Právě takovou knihu už nějakou dobu chystám – nikoliv ovšem tak mocnou, ale zkrátka knihu o tom, jak taková změna probíhá. Někdo se pod dojmem četby přestěhuje do hor na Šumavu, jiný jen do sousedního města, další upraví něco ve svém vztahu, některý dokonce sám v sobě. Znám takové burcující příběhy a rozhodl jsem se jejich aktéry vyzpovídat.

Aby bylo těch příběhů ještě víc, optal jsem se na Facebooku: „Nemáte i vy nějakou knihu, která vám změnila život?“

Odpověděly skoro tři stovky čtenářů, někteří se svěřili se zásadní životní proměnou, jiní jmenovali pouze svůj nejoblíbenější titul. Pár těch příběhů zařadím i do chystané knihy.

Jak jsem se těmi odpověďmi probíral, napadlo mě setřídit je. Kterou knihu lidé jmenovali nejčastěji? Většina titulů dostala jen jeden „hlas“, šestkrát či sedmkrát byla jmenována Bible, Na cestě, nějaký ten Foglar a ještě cosi. I když nešlo o anketu a už vůbec ne o soutěž, stejně se zrodil vítěz.

Zhruba dvanáct lidí jmenovalo Karpatské hry. Nerozsáhlé dílo Miloslava Nevrlého alespoň podle mého facebookového vyptávání změnilo život největšímu počtu čtenářů. Neexistuje větší ocenění. Co víc si může autor přát? (Dvakrát byla mimochodem jmenována také Kniha o Jizerských horách.) Měl jsem z toho vrchovatou radost. Dotyční totiž vůbec nevěděli, že s Mílou už nějakou dobu chystám vlastní knihu. Nemám ambici, že by měnila životy, ale za zásadní ji pokládám, alespoň pro sebe.

Udělat s Náčelníkem – jak zní jeho skautská přezdívka – knihu rozhovorů jsem snil řadu let. Odhodlal jsem se někdy před pěti šesti roky – a byl jsem laskavě přijat, a co se mého záměru týká, neméně laskavě odmítnut. Tak jako všichni skromní lidé, měl Míla pocit, že všechno už řekl, konkrétně napsal ve svých předchozích titulech. A co nenapsal, nestojí prý moc za řeč. Chápal jsem ho, ale nesmířil se s tím. Mým prvním úspěšným pokusem byl náš rozhovor pro Katolický týdeník – k němu Míla svolil možná proto, že jsem se ho ptal na něco, o čem dosud napřímo nehovořil, tedy na jeho víru. Své otázky jsem formuloval písemně a on stejnou formou odpovídal, jeho precizní práci se slovem a potřebě věci rozvažovat to tak vyhovuje. Na stránku novin se nevešlo všechno, co Míla napsal, tudíž mi něco i zbylo – že by do zásoby?

Dal jsem si pauzu a pak se znovu vytasil se svou chutí udělat celou knihu. Míla mě vzal na svou domovskou Jizerku a já zapnul diktafon. Na horské boudě i venku na procházce, na které jsme ochutnali krajinu, jsem nahrával jeho skvělé vyprávění, ale cestu ke knize to ani tentokrát neotevřelo.

K tomu došlo až do třetice, když mi Míla kývl na rozhovor pro Aktuálně.cz. Opět jsem napsal své otázky a poslal mu je e-mailem. A Míla začal odpovídat – hluboce, vroucně, vtipně, a hlavně rozsáhle. I když rozsah textu v internetovém periodiku není striktně omezen, jako je tomu v tištěném médiu, záhy mi bylo jasné, že Mílovy odpovědi jsou delší, než kolik toho čtenář denního zpravodajství učte. Měl jsem dvě možnosti – Mílu zarazit a z rozhovoru opět k publikování vybrat jen jeho část, nebo držet jazyk za zuby a nechat ho pracovat. Kulišácky jsem zvolil druhou možnost a navíc doplnil další otázky. Míla na ně poctivě odpovídal, a když už toho byla pěkná porce, šel jsem konečně s pravdou ven: na rozhovor do médií je to příliš dlouhé, kdežto na knihu moc stručné. Co tedy s tím? Přece to nevyhodíme. Mohli bychom to ale vzít jako základ zamýšleného knižního rozhovoru a titul – o který jsem tolik stál a Mílovi se do něj tolik nechtělo – by nakonec přece jen mohl vzniknout.

Jak vidíte, vznikl.

Okolnosti vzniku knihy, kterou držíte v rukou, takto obsáhle rozepisuji proto, abych dokumentoval, že Mílovi se do ničeho podobného rozhodně nechtělo, roky vzdoroval, a mám-li na vzniklém díle nějakou zásluhu, nacházím ji zejména ve své vytrvalosti, lépe řečeno v tom, jak dlouho jsem ho vydržel otravovat.

Při práci na knize jsme mohli vzít v potaz i oba naše předchozí rozhovory – z nichž jen jeden byl publikován – i to, co se do něj kdysi nevešlo. Sáhl jsem také po starých nahrávkách z Jizerky, ty pořízené přímo na chatě mi sloužily jako podklady pro další dotazy, těm nahraným venku nebylo rozumět, jak silně tenkrát foukal vítr. Zkrátka hory…

Míla i tentokrát své odpovědi psal, já je následně drobně (velmi drobně) editoval a přehazoval, abych dialogu vtiskl celkovou strukturu. Ve svých odpovědích se Míla chvílemi opírá i o své dříve vydané knihy a jiné, již tiskem publikované texty, jejich milovníci tedy mohou Náčelníka brát také jako připomínku svých oblíbených titulů. O mnoha věcech přesto hovoříme poprvé nebo se na ně alespoň díváme z jiného úhlu. Také fotografie z rodinného archivu, které na stránkách knihy zveřejňujeme, jsme vybírali s ohledem na to, aby byly pro čtenáře pokud možno nové.

Za vklad, který přispěl ke zdaru naší knihy, bych rád poděkoval Ireně Nevrlé, Tereze Filinové, Martinu Fryčovi, Josefu Grešovi, Libuši Jarcovjákové, Václavu Kazdovi, Karlu Novotnému a všem těm osamělým večerům v horách, které formovaly jedinečnou osobnost Miloslava Nevrlého.

Aleš Palán