Čtenářům se v Torčíkově textu odhaluje křehký, intimní příběh mladého Marka, který jako by promlouval sám k sobě a pátral tak v paměti po událostech či okamžicích, které ovlivnily běh jeho života. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Do názvu ukryl Torčík klíč k celému textu. Nechá totiž svého hrdinu rozebrat na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé Markovy rodiny, především na ose dědeček – matka – syn. Zařazuje se tak v tomto ohledu po bok současných světových autorů, jako jsou například Édouard Louis nebo Ocean Vuong.

„V literatuře hledám autenticitu, ať už to znamená cokoliv,“ říká Torčík. „Pro mě bylo důležité mluvit otevřeně o chybách, především o těch vlastních, a skrz ně se snažím dojít k tomu, co mě jako člověka utváří. Literatura je pro tohle hledání ideální nástroj.“

Při psaní autofikčního románu bylo pro Torčíka důležité, aby v knize nevystupovali přímočaře záporné postavy. „Chtěl jsem, aby bylo vidět, že všechno, co dělají špatně, dělají kvůli vlastní bolesti. Bojoval jsem se spoustou šťastných vzpomínek, nechtěl jsem je zahrnovat. Zdálo se mi, že bych je jejich vyslovením zakalil,“ dodává. Přestože důležitým motivem románu je kolektivní paměť, Torčík podle svých slov nepíše o své rodině. „Píšu o zkušenostech, které se děly lidem v mém okolí. Nechtěl jsem vytvářet skandál nebo někoho trestat. Všichni děláme chyby a je důležité vyslovit a popsat, z čeho ty chyby plynou,“ říká.

Marek Torčík je básník, spisovatel a publicista. Žije a pracuje v Praze, kde také vystudoval anglofonní literatury a kultury. V roce 2016 mu vyšla sbírka rhizomy a od té doby publikoval především časopisecky prózu i básně.