Ačkoli Cortázar žil od roku 1951 v Paříži, svou rodnou Argentinu pravidelně navštěvoval až do doby, kdy byl na počátku 70. let oficiálně vyhoštěn argentinskou juntou, která měla výhrady k několika jeho povídkám. Po vítězství demokraticky zvolené Alfonsínovy vlády mohl Cortázar naposledy navštívit svou rodnou zemi. Alfonsínův ministr kultury se rozhodl, že ho oficiálně nepřivítá, protože se obával, že jeho politické názory jsou příliš levicové, ale spisovatel byl přesto vítán jako vracející se hrdina. Jednoho večera v Buenos Aires, když vycházel z kina po zhlédnutí nového filmu podle románu Osvalda Soriana No habra ni mas pena ni olvido, Cortázar a jeho přátelé narazili na studentskou demonstraci, která se k nim blížila, a která se okamžitě rozbila, jakmile spisovatele zahlédla, a shlukla se kolem něj. Knihkupectví na bulvárech byla stále otevřená, a tak studenti spěšně skupovali výtisky Cortázarových knih, aby je mohl podepsat. Prodavač v kiosku se omlouval, že už nemá Cortázarovy knihy, a podal mu k podpisu román Carlose Fuentese.

Cortázar se narodil v Bruselu v roce 1914. Když se jeho rodina po válce vrátila do Argentiny, vyrůstal v Banfieldu nedaleko Buenos Aires. Vystudoval učitelství a až do počátku 40. let pracoval ve městě v provincii Buenos Aires, kde si přivydělával psaním. Jedna z jeho prvních publikovaných povídek se objevila v roce 1946 v časopise redigovaném Jorgem Luisem Borgesem. Teprve poté, co se Cortázar v roce 1951 přestěhoval do Paříže, začal seriózně publikovat. V Paříži pracoval jako překladatel a tlumočník pro UNESCO a další organizace. Mezi spisovatele, které překládal, patřili Poe, Defoe a Marguerite Yourcenarová. V roce 1963 vydal svůj druhý román Hopscotch – o Argentincově existenciálním a metafyzickém hledání nočního života v Paříži a Buenos Aires – a ten Cortázarovo jméno skutečně proslavil.

Ačkoliv je Cortázar znám především jako moderní mistr povídky, jeho čtyři romány prokázaly pohotovou inovaci formy a zároveň zkoumání základních otázek o člověku ve společnosti. Byly to však Cortázarovy příběhy, které nejpříměji přiznávaly jeho fascinaci fantastičnem. Jeho nejznámější příběh se stal předlohou pro Antonioniho stejnojmenný film Zvětšenina. Těsně před jeho smrtí vyšel cestovní deník Los autonautas de la cosmopista, na kterém spolupracoval se svou ženou Carol Dunlopovou během cesty z Paříže do Marseille v kempingovém voze. Kniha byla vydána současně ve španělštině a francouzštině a Cortázar přepsal všechna autorská práva a honoráře sandinistické vládě v Nikaragui; Kniha se od té doby stala bestsellerem. Byly také vydány dvě posmrtně sbírky jeho politických článků o Nikaragui a Argentině.

zpracováno podle textu z The Paris Revue 1984