Duchovní deník ve snech

Jana Franková-Doležalová (1967 - 2021) vystudovala herectví na DAMU. Poté hrála např. v Realistickém divadle nebo Divadle Za branou II. Od začátku devadesátých let spolupracovala s Českým rozhlasem jako herečka i jako autorka scénářů. Pedagogicky působila jako externí učitel na DAMU a dále jako učitelka dramatické výchova na základních a středních školách.V roce 2015 se stala čtvrtou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru od jeho vzniku v roce 1935. Zemřela 18. června 2021 v důsledku mozkové mrtvice.

Z Úvodu:

O tom, že si Jana důležité sny zapisovala, jsme doma věděli, občas nám je četla nebo o nich hovořila, a některé z nich jsem také použil v básnické sbírce Čas dýmu – jejich jemná imaginace až magičnost mi byla nesmírně blízká. Jsou to totiž básně zvláštního druhu, něco jako rampouchy, ve kterých se podivuhodně odráží skutečnost („Sen opravuje a uvádí situaci na pravou míru,“ píše C. G. Jung). Rampouchy pak roztávají a my se probudíme. Sny byly pro Janu důležitým zdrojem hlubšího ponoru do nevědomí. Zabývala se dětskými kresbami a psychologií, studovala texty C. G. Junga a Mircea Eliadeho, jehož esej Obrazy a symboly měla při ruce na pracovním stole. Eliade v onom textu zřetelně sděluje, že „symbol, mýtus, obraz patří k podstatě duchovního života“ a že je zřejmé, že ve snech se setkáváme s podobnými obrazy jako v Bibli nebo mýtech a pohádkách. Že se skrze sny dotýkáme čehosi archaického a prapůvodního. Jana si důležité sny zaznamenávala, vracela se k nim, pokoušela se je luštit a vyložit, i když poučena Jungem věděla, že žádný absolutně správný výklad snů neexistuje. Snář byl vlastně její duchovní deník, malý klíč k porozumění vlastní duše. Často se v jejích snech objevuje zlatá, žlutá a oranžová barva, zářivá a hřejivá. Janin sešitek-snář se pak kamsi ztratil, zapadl, Jana jej nemohla najít. Objevil se až po její smrti, kdy jsme jej našli zastrčený v její příruční knihovně. Vyplaval z ní jak malá pohádková ryba, která nese tiché vzkazy a je plná tajemných barev. 

MIloš Doležal

Ukázka:

Sen o Padre Piovi na 23. srpna 1994

Sedím v tělocvičně základní školy. Je plno. Sedíme na lavičkách (na kterých se cvičí), já asi v páté řadě uprostřed. Kapucín padre Pio slouží mši. Rozdává svaté hostie. Už všichni zase sedí. Padre stojí v předu a ptá se: „Už nikdo?“ A znovu s úsměvem: „Už opravdu nikdo?“ Drží v ruce hostii – má tvar domečku, tak jak ho kreslí malé děti. Má obrubu, uprostřed kolečko a v něm reliéfní profil Ježíše Krista. Padre Pio se s úsměvem dívá směrem, kde sedím já, potom jde do strany až k páté řadě: „Už nikdo?“ A dívá se mi s laskavým úsměvem do očí. Vyskakuji, prodírám se řadou ven a mávám rukama nad hlavou. Padre Pio mi podává svaté přijímání. Po mši se mne v umývárně ptají spolužačky „Prosím Tě, co jsi to dělala? Ty jsi mávala rukama nad hlavou!“ Rychle si doumývám ruce a říkám: „Nezlobte se, já teď o tom nemůžu mluvit, já musím domů uklízet.“

(tento sen patří mezi mé zásadní životní nahlédnutí – zdál se mi nedlouho před svatbou a rok před přijetím křtu)