Je to prosté: pokud nemáte budoucnost, volíte minulost!

„Je to prosté: pokud nemáte budoucnost, volíte minulost,“ tvrdí Gospodinov. A rozvíjí tuhle myšlenku ještě dál. Co kdyby lidé místo své budoucnosti volili minulost. „Až doposud jsme ve všech volbách volili budoucnost. Tohle mělo být jiné – první referendum o minulosti.“

Jak by vypadal svět, ve kterém se lidé dobrovolně vrací do minulosti, ukazuje autor právě v románu. Tuhle kulturně-společenskou větev pak doplňuje představou o možnosti individuálních návratů do minulosti. Gaustin (autorovo alter ego), kterého mohou čtenáři znát už z některých předešlých Gospodinovových děl, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti. Buduje sofistikované kliniky minulosti, kde je vše, až do nejmenšího detailu, autentické jako v minulosti – zařízení pokojů, jídlo, oblečení, cigarety, časopisy, hudba, dokonce i vůně. V těchto klinikách se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe.

Časokryt je kniha osobní i politická. Autobiografické prvky vyprávějí životní příběh autora. Trefnými komentáři minulého, současného a vlastně i budoucího dění je ale také hluboce společenská. Od svého vydání opakovaně generuje paralely se současným politickým a společenským děním.

Příběh Kliniky minulosti, která zpočátku pomáhala pacientům s Alzheimerovou chorobou a poté byla využívána jako nostalgický nástroj a zbraň nacionalismu, je často vnímán jako přímý komentář ke krátké lidské paměti a událostem posledního desetiletí. Gospodinov mistrně zvládá mísit individuální a kolektivní osudy a v této složité rovnováze mezi intimním a univerzálním je nejpřesvědčivější a nejdojemnější.

Jak už je u románů G. Gospodinova obvyklé, je těžké zařadit román do nějakého konkrétního žánru. V Časokrytu najdeme prvky satiry, dokumentu, historie, nostalgie, ironie a další.

Síla Georgi Gospodinova je však ve vyprávění. Vrstvení zdánlivě nesourodých příběhů, komentářů, poznámek a postřehů tvoří jakousi na první pohled neprozkoumatelnou hromadu, do které se čtenář rád noří a čím více času v ní tráví, tím více do sebe jednotlivé kousky zapadají a román dává smysl jako celek.

Časokryt je také atraktivní svou jazykovou formou. Gospodinov (původně básník) umí mistrně volit slova a skládat je do jednou půvabných, jindy úderných obrazů. V tom je jeho přitažlivost, ale také čtenářská výzva, protože není vždy snadné poprat se s tímto vytříbeným jazykovým stylem.

Není tedy překvapením, že román už posbíral celou řadu domácích i zahraničních ocenění, včetně prestižní The International Booker Prize.

psáno pro blog Arga