Camera obscura Vladimira Nabokova

KRUTÁ SMĚŠNÁ LÁSKA (ukázka z doslovu)

...Nabokov však není s překladem Winifred Royové spokojen a roku 1938 vydává překlad vlastní, přesněji řečeno parafrázi, s názvem Laughter in the Dark, tedy Smích ve tmě. Camera obscura, v zásadě temná schránka s otvorem v jedné stěně, je dávný předchůdce fotoaparátu a tím vlastně i kinematografu. Už v ruské verzi Nabokovova textu je patrná spojitost románového vyprávění s filmem. A v definitivní anglické podobě autor kinematografický charakter příběhu dokonce ještě zvýraznil.

Smích ve tmě je už na první přečtení mistrně vyprávěný psychothriller, recenzenty právem označovaný za „krutý majstrštyk“. V žánru psychothrillerů má rovnocenný protějšek například v románě Sběratel Johna Fowlese. Jedná se nejspíš o setkání zcela náhodné, stojí však za pozornost. Ve Smíchu ve tmě se stane obětí kruté lovkyně kritik umění Albinus, ve Fowlesově Sběrateli je obětí lovce studentka umění Miranda. V obou románech staví autoři bezmocnost světa umění proti primitivnímu světu společenské spodiny. Zatímco Miranda si stále zřetelněji uvědomuje propastný rozdíl mezi svým světem a světem sběratele-lovce, dokáže situaci přesně analyzovat a zoufale se pokouší ze své pasti vyváznout, Albinus čím dál zřetelněji demonstruje povrchnost své příslušnosti ke světu umění; vychází své lovkyni vstříc a propadá se do tmy, zprvu jen psychické, nakonec i skutečné. Přes patrně náhodnou podobu obou románů v nich náhody hrají důležitou roli – třeba tu, že Fowlesův lovec je původně sběratelem motýlů. (Že by se v tom přece jen tajila jakási Fowlesova jízlivá potměšilost, když už nejspíš věděl o Nabokovovi, také sběrateli motýlů?)

Tolik k přečtení Smíchu ve tmě jako psychothrilleru. Přitom i zde platí to co o všech Nabokovových románech: dílo málokterého autora obsahuje tolik rysů příznačných pro literaturu 20. století jako tvorba Vladimira Nabokova. Milan Kundera napsal, že stavba Nabokovových románů je mu velice blízká. Tímto holdem přiznal, že složitá kompozice jeho vlastních děl, jejich virtuózní výstavba, nachází svou inspiraci rovněž v Nabokovově tvorbě, v níž románová architektura plní stejně důležitou úlohu, a někdy – například v románě Bledý oheň – zdánlivě i významnější než románový příběh.

Jak je tedy Smích ve tmě vystavěn? V roce 1895, čtyři roky před Nabokovovým narozením, představili bratři Lumièrové v pařížském Grand Café svůj první kinematograf. Film dozrával ke své dokonalosti, ke své nezaměnitelné identitě, během Nabokovova života. Ze svých počátků, z té kouzelné klauniády němého filmu, kterou Nabokov miloval, se postupně dobral své nezpochybnitelné osobitosti v suverénní sugestivitě, jako například i ve filmové adaptaci Lolity režiséra Stanleyho Kubricka. To už se psal rok 1962, kdy bylo Nabokovovi třiašedesát a jeho sympatie k filmu se přiblížily jeho vášni k šachům a motýlům.

Příběh Smíchu ve tmě je komponován ve filmových sekvencích. Kritika Albinuse poznáváme v úvodu v jeho kinematografické hravosti. Zabývá se nápadem převést slavná výtvarná díla do animované podoby, oživit je ve filmovém tvaru. V první fázi se s ním tak setkáváme nejen jako s uměleckým kritikem, ale i amatérským filma řem, který však svou zálibu v kinematografii realizuje pouze v kruté filmové adaptaci vlastního života. Ale už v první kapitolce, začínající větou, v níž je jako ve filmové reklamě představena tresť následujícího děje, jsou všichni účastníci přivedeni na scénu, podobně jako bývá na začátku filmu uváděno herecké obsazení. Vedle Albinuse se zde nachází i „mistr triku“ Axel Rex, v Albinusově hlavě už i jeho lovkyně a nechybí ani stín pistole ze závěrečné sekvence.

Na začátku druhého sledu záběrů Albinus vstupuje do setmělého kinosálu na představení jakéhosi bezvýznamného filmu a ze tmy se vynoří uvaděčka Margot. Albinus netuší, že se už brzy stane jeho lovkyní. V té chvíli to ještě netuší ani ona. Ovšem skutečnost, že se s ní setkává ve tmě, že se mu ze tmy vynoří, má v kinematografické stavbě románu své symptomatické místo. Právě vynoření ze tmy situuje dobrý románový režisér na začátek coby předznamenání temného závěru. V dalších sekvencích si lovkyně, ordinérní berlínská holka (s na bokovovskou ironií její epiteton constans), postupně uvědomuje svůj status, čímž se vyjeví její podstata. Následně si pak už vědomě bere nejen z Albinusova majetku, ale především z jeho duchovní entity; rozloží si ji na jednotlivé dílky, s nimiž si pak zálibně pohrává. Ve vrcholné sekvenci, tvořené umíráním a smrtí Albinusovy dcerky, ho Margot definitivně vytrhne nejen z jeho rodiny, ale i z toho nejcennějšího v jeho životě – něhy.

Tady se totiž něha, náležící k nejvyšším hodnotám i ve všech ostatních Nabokovových románech, děsivě zpotvoří a Albinus se propadá do duchovní temnoty, která zákonitě směřuje k tomu nejčernějšímu ve všech tragédiích, ke katastrofě bez katarze. Tedy do skutečné tmy, kdy se slepý Albinus stane jen hračkou v rukou Margot a jejího milence. A právě zde se vše opět vrací k počátkům kinematografie: v Albinusově slepotě, v té neproniknutelné tmě si s ním Margot a její milenec hrají po způsobu gagů v němém filmu. Střílejí si z něho tím nejubožejším způsobem. Albinus sice tuší, že něco není v pořádku, ale právě proto, že to pouze tuší, je ta hra pro jeho protějšky ještě zábavnější. Má to jen jeden zádrhel: nesmějí se smát nahlas, ačkoli mají co dělat, aby se při pohledu na nevidoucího Albinuse v roli němého komika málem neváleli smíchy po zemi.

V koncovce, vypůjčíme-li si šachový termín, kdy slepý muž konečně všechno pochopí a s pistolí v ruce se rozhodne pomstít, je tragično oholeno až na kost a Albinusova smrt se stává posledním gagem. Pozornému čtenáři neujde, že už při prvním setkání s Margot, zde ještě v roli uvaděčky, je Albinus v jakémsi bezvýznamném filmu, právě běžícím na plátně, nevědomky uveden do svého osudu: ve filmovém fragmentu spatří muže, který s pistolí pro následuje ženu mezi kusy převráceného nábytku, v dalším se po kluzké silnici s prudkými zatáčkami řítí vůz mezi skálou a propastí v předznamenání nehody, při níž Albinus přijde o zrak. A na plakátě před budovou kina se kdosi dívá vzhůru do okna, z něhož se vyklání dítě v předzvěsti scény s dcerkou, která ho vyhlíží z okna a přitom silně prochladne. Celý způsob vyprávění se několikrát přiblíží filmové technice. Kritická místa jsou podtržena působivými filmovými střihy: poté, co je Albinus konfrontován se smrtí své dcerky, následuje střih, a když se opět rozetmí, děj už se posunul daleko dopředu, aniž se dozvíme, jak se otec se smrtí dcery vyrovnal. A v centru děje se octne Margot coby mizerná herečka, s níž se Albinus pokusí na točit úspěšný film. Čím mizernější herečkou je Margot na plátně, tím úspěšněji hraje svou roli v Albinusově životě.

..................

ukázka z doslovu Jiřího Kratochvila