Psát až k bráně vlastní smrti

Daniela Hodrová v ní plynule navazuje na předchozí díla a rekapituluje zásadní události svého života – ztrátu blízkých a požár rodinné chaty pod Blaníkem. „Do poslední chvíle věděla, co dělá, zachytila minulý čas, aby ho navrátila a pomohla nám vyrovnat se s traumatizujícím vědomím smrti. Svět mrtvých je v jejím pojetí skrytou dimenzí světa živých,“ komentuje vznik románu jeho redaktorka a autorčina blízká přítelkyně Eva Markvartová

Odkaz na slavné dílo Thomase Manna Kouzelný vrch (1924) je čitelný: symbolizuje autorčin zápas s plicním onemocněním a současně bránu smrti: „A už je tam. Kde? Na Kouzelném vrchu.“

Daniela Hodrová o sobě chvílemi píše ve třetí osobě, jako by díky tomu mohla lépe ovládat myšlenky a pocity: „Konec ji neděsí, už ho delší dobu čeká, jen dusit by se nechtěla, to nebudete, uklidňuje ji doktorka Kotrbová.“

Spisovatelka si uvědomuje, že je už sama, utápí se ve vzpomínkách. Současně je stále milující ženou, jež se zdráhá předvést poslednímu milenci v zubožené podobě na paliativním oddělení Nemocnice sester boromejek: „Když se zvedne, skoro sedí, zahlédne v zrcátku tvář. Čí? Té paní, co tu ležela před ní? Ne, svou, tu změněnou, kterou už nechce ukázat Johanovi…“

Osobní zpověď odcházející spisovatelky, která ztratila většinu milovaných osob, je pro čtenáře inspirací, jak naložit s životními zkouškami.

Ukázka:

Ukázka, str. 35

Tmavomodré bylo první a zároveň poslední Karlovo  tričko ( manželem DH byl Karel Milota - pozn. OKO). První bylo v tom smyslu, že jsme mu ho koupili v Načeradci pod Blaníkem, když jsme ve dvaaosmdesátém poprvé spolu jeli na chatu, na tu chatu, která loni na jaře vyhořela. Vlastně jsme totiž tenkrát koupili dvě stejná trička, a snad i proto, že obsahovala značný podíl umělého vlákna, přetrvala, ačkoli je doma nosil takřka neustále dvacet let, v jiném si ho ani nepamatuji. Má ho na sobě i na fotografii, kde sedí v křesle, rovněž tmavomodrém, nově potaženém ušáku po otci, a dívá se na mě s tklivým výrazem ve tváři. A stejné tričko, jedno z těch dvou, měl na sobě i onu poslední dubnovou noc v druhém roce nového tisíciletí, kdy jsme ho s Jardou Kochem, který pro mě tehdy se svým synem Martinem přijel do Petrovic, našli mrtvého pod psacím stolem pod závějí listů z korektury druhého vydání Noci zrcadel. A v tom tričku a trenýrkách ho pak v pytli na zip odvezli. Když jsem později probírala Karlovy věci, modrý svetr a černou zimní bundu s hlubokými kapsami, ve kterých schovával placatku, jsem si ponechala, ostatní jsem po částech odnesla do kontejneru na textil v sousední ulici, druhé modré tričko jsem mezi věcmi nenašla. Hned jsem si to neuvědomila. Jako by to tričko, v mé představě s Karlem srostlé, bylo dvojjediné a obě sdílela týž osud, zbrocená krví a potom rozstřižená odshora dolů skončila na pitevně v Hlavově ústavu a nakonec byla vydána ohni v neznámé spalovně. V korektuře Noci zrcadel se soudě podle oprav zastavil hned u titulní povídky, u odstavce začínajícího větou Štíty nestojí klidně v rozptýleném osvětlení zdola, jak je znáte: vypadá to, jako by kolísaly, některé architektonické články rytmicky ustupují do tmy a jiné z ní ve stejném rytmu vyskakují… a potom zase naopak, sem a tam, houpavým… Právě když četl ta slova, písmena se míhala, vytryskl mu z jícnu proud krve, a jak se tělo sesouvalo pod stůl, jehož se pokoušel zachytit, padaly listy jeden přes druhý na podlahu. Když jsem je pak uprostřed májové noci sbírala, psala se z nich nová povídka, poslední, těžko srozumitelná.