Rozhovory o nečekané síle čtení

Tvůrčí čtení

Pokud jste si, milí čtenáři a milé čtenářky, koupili tuto publikaci na základě jejího názvu, mám pro vás špatnou zprávu. Podlehli jste totiž klamavé reklamě. Tahle kniha vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přináší ale příběhy lidí, kterým se něco takového přihodilo. Ne, nemluvím o knihách na poličce nad postelí, o těch dvou třech, které byste si s sebou vzali na pustý ostrov. Mluvím o takových, které člověkem otřásly a změnily ho. Změnily jeho partnerský život, jeho bydliště, práci, přístup k problémům, nebo ho dokonce osvobodily — což nemyslím výhradně ve smyslu vnitřního nastavení.

Ano, takovou sílu může kniha někdy stále mít! Sám takovou knihu nemám a po setkání s respondenty této knihy je mi to docela líto. Mám knihy oblíbené, při čemž se jejich seznam pravidelně proměňuje, tituly, k nimž se dlouhé roky vracím, ale vybrat jednu přelomovou nemůžu. Moji respondenti to dokázali a hlavně — dokázali se literatuře otevřít natolik, že tato změna byla vůbec možná. Kniha, kterou držíte v rukou, není a nechce být seznamem těch nejlepších knih na světě. Najdeme v ní tituly všeobecně pokládané za kvalitní, ale i čtivo populární či téměř nízké. Ovšem i taková literatura může překonat očekávání. Některé příběhy, které na vás čekají, jsou hluboké a doslova existenciální, jiné naopak odlehčené. Snažil jsem se, aby všechny byly překvapující.

Mezi čtrnácti osobnostmi se setkáte mimo jiné s husitskou farářkou a katolickým farářem. Kdyby pro ně byla zlomovou knihou Bible, v tomto výběru by se neocitli. Jejich cesta k tomu, co dělají, ale vedla skrze jiné čtivo. Shromážděné příběhy se pokouším vnímat od jejich počátků. Pokud osud dnešního majitele undergroundového vydavatelství určila Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, může nám to připadat jaksi samozřejmé. Pokud si ale představíme situaci mladého vlasatého osamělého kluka na malém městě, který díky tomuto Magorovu manifestu pochopil, že není na světě sám, je nejednoznačnost osudu mnohem zřetelnější. Až následně se přece ten muž stal vydavatelem undergroundových nahrávek.

Příběhy v této knize jsou různorodé. Kromě toho, že jejich protagonisté byli zasaženi knihou, je spojuje snad ještě to, že ukazují cestu ven, dál, hlouběji. Nejsou tu takové, které by mířily někam do bažin, ačkoli příběhy, co pátrají po jejich okrajích, tu naleznete. Mluvil jsem například se dvěma ženami, které zhruba ve stejné době nezávisle na sobě narazily na knihu My děti ze stanice ZOO. Jedna ji vzala jako varování před drogami, druhá říká, že ji právě tento příběh naučil fetovat. A naučil ji to velmi dobře.

Párkrát se mně jako autorovi stalo, že mi někdo řekl, že mu i moje kniha změnila život. Rozhovory s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami či se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině prý takovou moc pro pár lidí opravdu měly. Nechal jsem si ty příběhy vyprávět a žasl jsem, cítil jsem spoluodpovědnost za tu změnu a zároveň jsem po ciťoval jakési plaché naplnění. Zdá se, že jsem se přiblížil ke smyslu věcí. K něčemu, co stojí vysoko nad zábavnou, edukativní či sebepotvrzující funkcí psaného slova. Vzpomněl jsem si na své přátele, kteří se na řečenou Šumavu kvůli knize — naštěstí ne kvůli té mojí — přestěhovali. I na pár dalších. Došlo mi, že by z takových svědectví mohla být kniha. Kniha — obrana literatury. Doklad toho, že psané slovo může mít pořád, byť ve výjimečných polohách, zásadní význam. A že to nesouvisí s prodejností knihy ani s kvalitou, kterou jí přisuzují ostatní.

Na besedách po knihovnách a kulturácích jsem se začal o chystaném titulu zmiňovat a pár lidí se mi přihlásilo. I oni mají knihu, bez níž by nebyli tím, kým jsou. Optal jsem se taky na Facebooku a ze zhruba tří stovek odpovědí se vyklubalo pár zásadních příběhů. Byť to nebyla anketa, napadlo mě následně spočítat, které knihy čtenáři jmenovali nejčastěji. Většina titulů byla zmíněna jen jednou, zhruba pětkrát šestkrát se tu objevila Bible, Na cestě a nějaký ten Foglar. Všemu ovšem s dvanácti zmínkami jednoznačně dominovaly Karpatské hry. (A další titul Miloslava Nevrlé ho, Kniha o Jizerských horách, byl jmenován dvakrát.)

V této knize nejde o poctu nejzásadnějším knihám, spíše o poctu čtenářské vnímavosti. Přesto zde Karpatské hry nechybějí. Nikoli ovšem na základě mého facebookového dotazování, ale proto, že jsem si vzpomněl, jak tato útlá kniha nasměrovala mou kamarádkou, mladou hikerku. Rozhovory shromážděné v této knize vznikaly mezi lety 2021 a 2024, některé situace zde popsané se tedy za tu dobu proměnily. Zasažení knihou však zůstalo. A možnost říct si o takovou podporu v budoucnu tudíž také. 

Aleš Palán