Jsem žid, Čech a podnikatel

/ nakl. Práh

Nová kniha Pavla Kosatíka s titulem Podnikání pod Davidovou hvězdou. Čas překryl historickou skutečnost, jak podstatně přispěly k průmyslovému rozkvětu a šíření dobrého jména první republiky rodiny židovských magnátů. Pražští Kolbenové, Bondyové a Petschkové, chrudimští Popperové, brněnští Tugendhatové a Löw-Beerové, jména Jindřicha Waldese a Josefa Auerbacha.
Nová kniha Pavla Kosatíka s titulem Podnikání pod Davidovou hvězdou. Čas překryl historickou skutečnost, jak podstatně přispěly k průmyslovému rozkvětu a šíření dobrého jména první republiky rodiny židovských magnátů. Pražští Kolbenové, Bondyové a Petschkové, chrudimští Popperové, brněnští Tugendhatové a Löw-Beerové, jména Jindřicha Waldese a Josefa Auerbacha.

Úvodem

Tato kniha vypravuje příběhy osmi židovských podnikatelských rodin, které působily na území dnešní České republiky před rokem 1945. Jde o příběhy podnikatelských úspěchů. Co mají společného? Proč má dnes smysl mluvit o židovských podnikatelích jako o zvláštní entitě?

Podnikatel jako subjekt dějin není na světě dlouho. Nastupuje až se zrodem nové a moderní liberální doby a na jejím základě nově koncipované lidské individuality. K jeho základním vlastnostem patří schopnost přebírat aktivní a iniciativní roli ve společnosti. Je schopen přicházet s užitečnými nápady, má ctižádost je prosadit, nebojí se při tom riskovat – a zároveň vnímá, že to všechno činí nikoli jako sólový hráč, ale jako účastník lidského kolektivu. A že tedy ani jeho zdroje, ani možnosti nejsou neomezené. Není jenom individualitou, je také činitelem společenským. Aby prodal své výrobky a dosáhl zisku, musí dosáhnout veřejné podpory (velmi zjednodušeně: najít kupce). O tom, zda uspěje či nikoliv, tedy rozhoduje jak jeho povaha, tak společenský rámec, v němž se pohybuje.

Podnikavost nikdy nebyla defničním znakem celé židovské komunity. Mnozí židé dosáhli v krátkém čase od své společenské emancipace udivujících úspěchů, jiní zůstali na konci života stejně chudí jako na začátku.  Podstatným pro rozvoj židovské podnikavosti v nové době ale byl podle všeho tlak, jemuž byla tato populace předtím po staletí vystavena. V 19. století se v Evropě nadechovali nadcházející svobody téměř všichni, nejvíc ale znamenala pro ty, kterým se s jejím příchodem doslova otevřel svět, jenž jim byl do té doby odpírán. Na konci 18. století se postavení židů ve střední Evropě řídilo pravidly vytvořenými ve středověku a opřenými o myšlenku segregace v ghetech. Situace se začala zvolna měnit až pod vlivem reforem za vlády císaře Josefa II. Nový centralizovaný stát měl být zbudován na jiných principech než dosud: jeden z tradičních společenských pilířů, katolická církev, začínal oslabovat, což přivodilo také pozvolný ústup křesťansky motivovaného antijudaismu.

Vize nového státu předpokládala novou společnost, přehledně uspořádanou a podřízenou jednotné panovnické moci. Každý, kdo stál dosud stranou, třeba i po staletí a z donucení jako židé, se měl stát součástí této nově vznikající společenské masy. Cílem nově zaváděných opatření v oblasti státní správy tedy nebylo přiřknout židům privilegia, jimiž se honosila většinová společnost, ale eliminovat postupně ty jejich zvláštnosti, které je dosud tmelily jako komunitu zvláštního druhu. Převzetím společných pravidel se měli židé v řádu desetiletí postupně začlenit do většinové společnosti a přispět tak k očekávané prosperitě říše. V první etapě, za Josefa II., byly odstraněny nejzjevnější formy diskriminace (včetně povinnosti nosit na oděvu žlutý terč jako viditelný znak židovství) a byla zavedena některá základní opatření, například povinná školní docházka židovských dětí. V roce 1797, za císaře Františka II., následoval tzv. Systemální patent, který měl židům naznačit cesty možné identifkace s většinou. Jejich povinnosti vůči státu byly nyní stejné jako u nežidovské populace, včetně například nově zavedené povinnosti služby ve vojsku.

V oblasti práv diskriminace trvala. Nadále platil numerus clausus, tedy maximálně povolený počet židovských rodin v Čechách a na Moravě, jehož cílem bylo zabránit rozrůstání židovské populace. Možnosti židovských sňatků byly omezené, což velké části židů znemožňovalo mít potomky. Nadále také platila omezení týkající se židovské obživy. Židé nesměli vlastnit zemědělskou půdu. Nucené působení v nevýrobních profesích, jako byl obchod nebo půjčování peněz, bylo nově rozšířeno o možnost věnovat se řemeslům a živnostem. Židé nyní také směli studovat na školách mimo gheta, což se považovalo za počátek jejich asimilace ve většinové společnosti. Rabíni se měli povinně vzdělávat v němčině. Měli se také prokázat nabytým vysokoškolským vzděláním (na nežidovských školách), směli používat jen knihy schválené státní cenzurou apod.

Základním životním prostorem však i v první polovině 19. století pro většinu židů zůstávalo gheto. Až do roku 1848, respektive 1867, směli žít mimo ně v zásadě jenom za cenu popření svého židovství a úplného splynutí s většinovou civilizací. Národnostně dostali na výběr mezi němectvím a češstvím; většina volila pragmaticky možnost číslo jedna. Kdo se cítil židem, zůstal v ghetu. Až do revoluce let 1848–1849. Ta konečně židům umožnila žít jako židé kdekoli. Získali svobodu pohybu a odpadl numerus clausus (což se však neobešlo bez negativní zpětné reakce v podobě pogromů organizovaných živnostníky, obávajícími se židovské konkurence; nevyhnuly se ani Praze). Úplné formální satisfakce se židům dostalo až v tzv. prosincové ústavě z roku 1867, která židy defnitivně zrovnoprávnila s ostatním obyvatelstvem. Napříště jim zůstal odepřen, či přinejmenším značně ztížen přístup pouze k profesím, které si vládnoucí habsburská dynastie a na ni napojená úzká aristokratická elita vyhradila pro sebe (diplomacie, vrchní velení armády, vysoký klérus, nejvyšší úřady státní správy).

Nová doba kromě kladů přivodila také vznik nové formy antisemitismu. Na rozdíl od toho dřívějšího náboženského v něm nyní zesílil nacionální tón: volba jednoho národního tábora, ať německého či českého, často znamenala automatickou nevraživost tábora druhého. Židům, kteří se nadšeně vrhali do podnikání, to často bylo jedno, považovali to za okolnost, která pomine, jako všechno. 

Nové liberalistické ideje, stvořené na kontinentě velkou francouzskou revolucí, se v prostoru habsburské monarchie dosud prosazovaly ztěžka, rozhodně pomaleji než v západní Evropě. České země platily až do poloviny 19. století za prostor převážně zemědělský. Staročeský politik František Ladislav Rieger, který po návratu z Anglie, okouzlen tamním liberalismem, napsal začátkem padesátých let nadšenou knihu o tom, co všechno tam viděl a zažil, čekal na její vydání v Praze skoro deset let (Průmysl a postup výroby jeho v působení svém ku blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího; tiskem 1860). Situace se začala měnit až v šedesátých letech 19. století, kdy v souvislosti s pádem tzv. Bachova absolutismu došlo k uvolnění společenských a hospodářských poměrů.

Čechy a Morava tehdy zažily první velkou podnikatelskou horečku, kterou v roce 1873 sice zbrzdil pád vídeňské burzy, jednou nastoupená expanze už se ale nedala zastavit. Starou venkovskou velkostatkářskou šlechtu, určující po staletí podnikání v českých zemích, během dvou tří desítek let vystřídala nová elita, vzešlá z buržoazního prostředí. Zajímavé je, že rodilí Češi v ní dlouho neměli vrch, i jejich vlastní političtí a hospodářští představitelé v té době často mínili, že Čechům podnikatelský duch není vlastní. Ještě na samém konci 19. století psal ekonom (a Riegerův zeť) Albín Bráf, že Češi neradi riskují; to spíš vyhledávají pozice bez odpovědnosti, kde se mohou věnovat zahálce. Němci a židé si podle Bráfa počínají energičtěji.

Už bylo naznačeno, že židovská tak náhle se projevivší podnikatelská energie byla zčásti plodem energie nuceně akumulované v dobách, kdy prostor pro životní aktivity byl u židů minimální. Ke slovu však přišly i židovské ctnosti. Sociolog Max Weber ve 20. století s ohlasem tvrdil, že kapitalismus vděčí za svůj historický úspěch ctnostem protestantským, jež žádaly víc než tradiční křesťanské ora et labora, modli se a pracuj. Typickým kapitalistou, tvůrcem epochy, byl podle Webera, zjednodušeně řečeno, puritán, který tvorbu hodnot spojil s ochotou k osobním obětem. Bylo pozoruhodné, v čem všem se novodobí puritáni podobali svým současníkům židům: ti i oni komunikovali s Bohem po demokraticku přímo, bez zprostředkující role (vele)kněze, ti i oni se cítili „národem knihy“ (Starého či Nového zákona), o jejíž demokratický výklad opřeli i svůj náhle tak vitální pozemský světonázor. Odchod židů z ghet z nich vytvořil svobodné individuality podobné svobodným puritánským nežidům, což na obou stranách shodně doprovázel přesun od náboženské víry směrem k její sekulární náhražce.

Stará společenská polarita mezi křesťany a židy se nyní transformovala do podstatně složitějšího schématu, jehož členy se staly všechny tak náhle se zrodivší národy. Mezi nimi všemi zůstávali rozprostřeni židé, kteří jako jediní, a zdálo se, že navždy, pozici národa ztratili. Kdo si víc váží své svobody? Ten, kdo ji vnímá jako novou a v zásadě logickou etapu na své vlastní vzestupné cestě, tak jak se v 19. století chápali nežidé? Nebo ten, kdo si jako žid po staletí pobyl v nesvobodě, a rozumí tedy možná názorněji než jeho nežidovský konkurent, že co se jeví jako vzestup, může být také obyčejným pohybem v kruhu? A že tedy jednou získané svobody lze zase ztratit?

„Židé byli nejen ztělesněním rozumu a pokroku – byli také jejich nejhlasitějšími a nejvěrnějšími stoupenci,“ napsal ve své knize Židovské století rusko-americký židovský historik Yuri Slezkine. „Volili liberální strany, argumentovali ve prospěch svobod jednotlivce a věrně sloužili těm státům, které jim to umožňovaly.“ Nikdo neměl tolik důvodů k zaujímání a obhajobě liberálních pozic jako židé, nositelé specifické historické zkušenosti. Nejvíc získali, nejvíc tedy mohli ztratit – a byli si toho často vědomi. Zřejmě proto pohled na český liberalismus 19. a první poloviny 20. století občas jako by říkal, že nebýt židů, nebylo by tehdy v této oblasti lidského konání u nás moc co řešit. Zde je třeba pro úplnost dodat, že zrušení ghet nebylo jen opatřením revolučním. Kromě toho, že židé tehdy získali svobodu, ponechali si i pod náporem liberálního světa řadu svých tradic, hodnotových vzorců, pod jejichž vlivem vyrostli. Zůstali „národem knihy“, který skoro neznal lidi bez vzdělání, lidi, pro které rozumem stvořené a vyřčené slovo bylo skutečností schopnou významově soupeřit se světem přírody.

I jako silné individuality, které nyní měly kde se rozmáchnout, zůstali židé z velké většiny věrní další své tradici, a sice rodině. Jakkoli se jejich rodiny a firmy rozrůstaly a přerůstaly v dynastie a impéria, snažili se udržet a obvykle udrželi obojí pohromadě. Většinová společnost za svobodu jim poskytnutou chtěla maličkost: aby přestali být židy, aby se rozplynuli ve všech těch národech, ve kterých se právě rozptýleně nacházeli. V demokratických státech, jako byla první Československá republika, mohla podobná perspektiva působit dokonce svůdně. Masarykova ČSR ústavou z roku 1920 jako první stát na světě zavedla židovskou národnost, ke které se při prvním sčítání lidu přihlásilo přes sto osmdesát tisíc lidí. Asimilační tendence však ani potom neustaly: zejména na české, ale také na německé straně (tam do roku 1933).

Častý názor českojazyčných židů zněl, že pro židy není na světě lepšího státu, než jakým je Masarykova republika. „Český stát je duševní. Proto bude státem práva. Proto je můj Sion Praha,“ psal už na konci roku 1918 vlivný českožidovský spisovatel Jindřich Kohn. O míře židovské identifikace s tímto státem svědčila jak celá meziválečná československá kultura, tak třeba rostoucí počet česko-židovských sňatků, mnohem vyšší než ve všech sousedních zemích (ale také vyšší než na Slovensku a na Podkarpatské Rusi). Ten stát židovské naděje nakonec zklamal, ale to je jiná a známá historie.

Dříve než skončila, zapsali se židé v českých zemích do vývoje podnikání nepřehlédnutelným způsobem. S jejich přispěním Češi, v polovině 19. století převážně venkovský národ, přenesli svůj život do měst, která společně učinili centry moderních, civilizačně vyspělých aglomerací. Najednou byli všude vidět nejenom židovští průmyslníci, ale také lékaři, advokáti, stavitelé. Zbylo po nich hodně dobrého a trvalého. Jejich památka nesmí být zapomenuta.

Na závěr pravopisná poznámka: stejně jako v ostatních svých knihách, píšu i v této knize slovo „žid“, „židovský“ apod. vždycky důsledně s malým „ž“. Židovství znamená příslušnost k širší než národní nebo náboženské komunitě. Dovoluje vyjadřovat se různými jazyky a věřit v různé bohy, popřípadě nevěřit v boha žádného. Židé jsou víc než jedním z mnoha národů (jejichž vznik jinak o staletí předstihli). Jsou kmenem, nebo také, jak napsal už zmíněný Jinřich Kohn, „mnohonárodním rodem“. Díky tomu mohli a mohou žít jak svou židovskou kmenovou, tak nežidovskou národní identitou. Jak to na jednom místě této knihy říká podnikatel Bohumil Bondy: „Jsem žid a Čech.

Pavel Kosatík

Další články

Velkým knižním čtvrtkem začala vysoko-oktanová knižní sezóna. Jako když startér mávne šachovnicovým praporem. Knihy jsou ale snad ještě pořád spíš běžci maratónu než sprinteři na 100 m. Vlastně je to takový nekonečný proud, ke kterému se stále přidávají noví účastníci. A teď neztratit přehled a neleknout se množství.
Aktuality

Pár novinek Arga uprostřed padajícího listí

Velkým knižním čtvrtkem začala vysoko-oktanová knižní sezóna. Jako když startér mávne šachovnicovým praporem. Knihy jsou ale snad ještě pořád spíš běžci maratónu než sprinteři na 100 m. Vlastně je to takový nekonečný proud, ke kterému se stále přidávají noví účastníci. A teď neztratit přehled a neleknout se množství.
 | nakl. Argo
Kromě polského básníka Solidarity si Souvislostech 3/2024 můžete přečíst i vzpomínku na předčasně zesnulého mladého spolupracovníka Souvislostí Jana Rusa, rozhovor s básnířkou a kulturní redaktorku ČT Alžbětou Stančákovou, dopisy Škvoreckého Chalupeckému a množství recenzí a úvah nad literaturou.
Aktuality

V Souvislostech 3/2024 mimo jiné blok věnovaný Zbigniewu Herbertovi

Kromě polského básníka Solidarity si Souvislostech 3/2024 můžete přečíst i vzpomínku na předčasně zesnulého mladého spolupracovníka Souvislostí Jana Rusa, rozhovor s básnířkou a kulturní redaktorku ČT Alžbětou Stančákovou, dopisy Škvoreckého Chalupeckému a množství recenzí a úvah nad literaturou.
 | Lucie Zakopalová, časopis Souvislosti
Hudební publicista Karel Veselý prochází dějinami popu od generace rock’n’rollu z 50. let přes „revoluci lásky“ v šedesátkách, předkládá obraz milostných vztahů v rocku, disku nebo rave kultuře a mapuje citovou krizi v novém tisíciletí.
Aktuality

Žijeme v krizi lovesongu?

Hudební publicista Karel Veselý prochází dějinami popu od generace rock’n’rollu z 50. let přes „revoluci lásky“ v šedesátkách, předkládá obraz milostných vztahů v rocku, disku nebo rave kultuře a mapuje citovou krizi v novém tisíciletí.