Poslední letošní číslo UNI se věnuje stým narozeninám surrealismu

Jako je tomu vždy u monotematických čísel, snažili jsme se k objektu našeho zájmu přikročit trochu jinak, než je to v české publicistice obvyklé. Proto se tu jen stopově objevují jména těch nejslavnějších surrealistů, ať už francouzských, nebo českých, o to víc tady, aspoň doufám, objevíte nová jména, která vám budou stát za bližší prozkoumání. A týká se to nejen konkrétních jmen, ale i celých uměleckých odvětví. Jsem si například jist, že studie Alexe Švamberka o odrazu surrealismu v hudbě je unikátní v mnohem širším než jen českém měřítku. Stejně tak objevné jsou podle mého názoru i příspěvky Anny Mašátové o ženách v surrealismu, což je téma, jímž evropská kunsthistorie momentálně hodně žije, ale i články Heleny Musilové a Petra Procházky o surrealistické fotograi a filmu, které nezůstávají jen u známých klasických příkladů, ale jsou dotaženy do současnosti a možná vám přinesou leckterá překvapení. Ale hodně zajímavého se podle mého názoru dočtete i v příspěvcích dalších kolegů, například Jiřího Hnilici, Jana Nejedlého nebo Radima Kopáče, jemuž děkuji za pomoc s produkcí přípravy tohoto čísla. A nakonec: abyste viděli, že každá mince má dvě strany a že v UNI nejsme nekritičtí fanatici, doporučuji i možná poněkud kontroverzní pohled na surrealismus z pera Josefa Rauvolfa.

Ondřej Bezr, šéfredaktor UNI

Nejsem jen múzou a objektem touhy (ukázka z textu o ženách v surrealismu od Anny Mašatové)

Z monitoru na mě svítí fotografie z roku 1930. V kravatách a kvádrech na mě upřenými pohledy hledí Tristan Tzara, Paul Éluard, André Breton, Hans Arp, Salvador Dalí, Yves Tanguy, Max Ernst, René Crevel a Man Ray. Sekce komentářů pod fotkou mě pobaví: Panteon surrealismu! Tolik talentu! Cool kluci, krásná fotka! Čtyři desítky pochvalných výkřiků, ale ani jeden se neptá – kde jsou ženy?

Surrealistické hnutí v mnoha ohledech působí rozhodně ‚žensky‘, protože odmítá všechny tradičně mužské, patriarchální a imperialistické struktury,“ píše Ingrid Pfeier v knize Fantastic Women: Surreal Worlds from Meret Oppenheim to Louise Bourgeois. Slovo „působí“ je klíčové. Surrealismus sice nabízel svobodu a provokoval proti starým strukturám, ale ženy v něm brzy zjistily, že i v tomto avantgardním hnutí budou čelit obtížím při prosazování své identity a umělecké svobody.

Ženy fascinující i subjekty vlastní tvorby

Sexismus a mizogynie byly v hnutí prokazatelně přítomny. Muži-surrealisté dominovali, a i André Breton v prvním manifestu označil ženy za „nejpodivuhodnější a nejznepokojivější problém na celém světě“. Ženy byly zkrátka neřešitelný problém, co s nimi? Ostatně i velký Sigmund Freud měl problémy s pochopením ženské psychiky. Každé pohlaví tak uchopilo surrealismus po svém. Zatímco muži-umělci zobrazovali a nahlíželi na ženy jako na objekty touhy, ženy se dokázaly vymanit ze škatulek pouhých milenek a múz, a využily surrealismus k prozkoumání vlastních prožitků, hledání umělecké identity a role ve společnosti. Jejich tvorba rozšířila nejen hranice surrealismu, ale také položila základy feministického umění. Významné představitelky jako Leonora Carrington, Frida Kahlo a Meret Oppenheim přispěly k obohacení surrealistické estetiky a otevřely cestu k uznání žen v umění 20. století. Drobná poznámka na úvod: České umělkyně dnes vynecháme, neboť o Toyen již bylo v posledních letech kvůli výstavám a publikacím napsáno mnoho. Emila Medková či Eva Švankmajerová by si jistě zasloužily více pozornosti, prostor nedáme ani Fridě Kahlo, zaměříme se spíše na osudy pro nás možná méně známých, přesto celosvětově uznávaných umělkyň. Spojovalo kromě umění něco ženy-surrealistky? Byly o generaci mladší než otcové zakladatelé surrealismu, často dlouhověké, s převratnými vizemi, zcestovalé, vizionářky. Vztahové propletence a velmi moderní uspořádání vztahů byly součástí surrealistického hnutí, důležité ale bylo přátelství mezi umělkyněmi, vzájemná pomoc a inspirace.

Od modelky po agentku: Gala a krocení surrealistů

Exkurz ale přeci jen započneme múzou. Ačkoli sama nebyla umělkyní, Gala Dalí (1894–1982) měla obrovský vliv na surrealistické hnutí. Elena Ivanovna Diakonova je často vykreslována jako záhadná, dominantní a kontroverzní postava a modelka, pro dnešní časy naplňuje jednoznačně škatulku vůdčí osobnosti a umělecké agentky, která dokázala z mužů kolem sebe vykřesat to nejlepší a často to i dobře zpeněžit. Narodila se v Rusku a pocházela z intelektuálního prostředí. Roku 1912 byla kvůli tuberkulóze poslána na léčbu do švýcarského sanatoria, kde se seznámila s Eugènem Émile Paulem Grindelem (1895–1952), později známým jako Paul Éluard. Během první světové války se za ním vrátila do Evropy, kde se vzali a měli dceru Cécile. Gala však nikdy o dítě nejevila zájem. Zpočátku dovedně řídila kariéru svého manžela Éluarda, včetně přesvědčení o nutnosti přijetí uměleckého pseudonymu, později do jejich manželství vstoupil Max Ernst, který s Éluardovými sdílel domácnost. Ménage à trois trvala tři roky. Gala vystřídala řadu milenců, včetně Bretona, který jí nemohl přijít na jméno. Možná právě ona stála za tím „ženským problémem“ zmiňovaným v prvním manifestu surrealismu. Gala byla sice špatnou matkou, ale i hybnou silou a byznysmenkou. Roku 1929 Gala potkala Salvadora Dalího, který se stal středobodem jejího života. A ona jeho. Rozvedla se s Éluardem a vzala si Dalího, jehož kariéru významně ovlivnila – mnoho jeho obrazů odráží její osobnost, často ji na nich přímo zpodobňuje. Přesto se traduje, že mezi nimi nikdy nedošlo k fyzickému kontaktu, protože byl Dalí pravděpodobně homosexuál. Jejich nekonvenční vztah, zpočátku plný inspirace, později poznamenaly hádky i fyzické násilí. Po Galině smrti se Dalí s jejím odchodem nikdy nevyrovnal a zbytek života strávil v izolaci, jako by čekal, až ji bude moci následovat.

V roce 1934 se Éluard oženil podruhé. Nusch Éluard (1906– 1946), narozená jako Maria Benz v Německu, byla modelkou mnoha umělců včetně Man Raye a Picassa. Zároveň se věnovala performanci a vlastní umělecké tvorbě. Po sňatku s Éluardem vstoupila do světa surrealismu, kde si získala uznání díky svým snovým fotograckým kolážím. Během nacistické okupace Francie za druhé světové války se Nusch zapojila do francouzského odboje. Stala se rovněž inspirací Éluardovy sbírky poezie Facile, která vyšla v podobě knihy s fotogravurami a byla doplněna Man Rayovými fotograemi jejích aktů. Předčasná smrt Nusch v roce 1946 Éluarda hluboce zasáhla. Zármutek nad její ztrátou vedl k napsání sbírky Le temps déborde (1947).

...............