Povídky o lásce podle skutečných příběhů Paměti národa

Láska a paměť (poznámka autorky)

Moje práce editorky v Paměti národa je jako introvertův splněný sen. Poslouchám nahrávky rozhovorů, které s pamětníky vedli moji kolegové dokumentaristé, a proměňuji je v psané příběhy pro náš webový archiv. Před očima se mi odvíjejí životy lidí, kteří se nějakým způsobem střetli s dějinami. Jejich vyprávění bývají nejpůsobivější ve chvílích, kdy se „velké“ historické momenty propojují s osobními. Kvůli dějinným okolnostem ztratili kontakt se svými blízkými nebo naopak našli spřízněnou duši tam, kde by ji vůbec nehledali. Dozvěděli se něco o sobě, objevili v sobě netušenou sílu, odhodlali se k něčemu, co od sebe ani neočekávali.

Začátkem roku 2024 mě moje kolegyně Linda Wolfová a Simona Skrbková oslovily s nápadem na projekt, do něhož se Paměť národa dosud nikdy nepustila: vyhledat v archivu pamětníky se silnými milostnými příběhy a na jejich motivy napsat knihu beletristických povídek. V naší databázi v té době bylo na deset tisíc lidí. Začala jsem pátrat po těch, kteří se zamilovali nebo rozešli pod tlakem historických událostí a kteří o svém vztahu prozradili něco víc než jen „pak jsem se oženil a měli jsme dvě děti“. Brzy jsem zjistila, že s fulltextovým vyhledáváním pomocí klíčového slova „zamiloval/a se“ se daleko nedostanu: mnozí se totiž zamilovali do skautingu, bigbítu nebo opery.

Po dlouhé rešerši, v níž mi velmi pomohly tipy od kolegů, jsem vybrala dva tucty příběhů, sahajících od předválečné doby až téměř do současnosti. Některé z jejich protagonistů svedla dohromady válka, procesy padesátých let nebo normalizační dusno a právě láska jim dávala sílu tíživé okolnosti překonávat. A jiné dvojice tytéž historické okolnosti rozdělily, když se ocitli každý na jiné straně hranice, vězeňské zdi či ostnatého drátu. Chtěla jsem vyprávět jejich příběhy tak, aby přestaly být pouhým dokumentárním záznamem, oživit křehké, euforické či bolestné emoce, jako by se odehrávaly právě teď, vrátit osudovým okamžikům jejich vůně a barvy. Jak se cítí sedmnáctiletá sudetská Němka, vystavená na nucených pracích pohrdání Čechů, nebo muž, kterého po patnácti letech propustili z vězení? S pomocí dobových fotografií i videí na Youtube jsem se snažila nasát atmosféru vietnamské džungle, uranového dolu nebo Západního Berlína roku 1969.

Nakonec mě čekala nejtěžší zkouška. Protagonisté deseti příběhů již nežijí. Ty ostatní jsem se pokusila kontaktovat a povídky jsem jim poslala, s obavou, zda pochopí a dokáží přijmout, že jejich příběh v mém podání žije svým vlastním životem, že jim vkládám do hlavy své vlastní pocity a myšlenky a do úst slova, která by třeba nikdy nevyslovili. Mnozí z nich mi odpověděli. S některými jsem si jen psala nebo telefonovala, s několika jsem se setkala. Dostala jsem pozvání na kávu, na štrúdl i na večeři, cestovala jsem na Vysočinu i do Českého Brodu. Jednu dámu jsem vezla na svatbu a s jinou seděla až do zavíračky v žižkovské restauraci. Prohlédla jsem si desítky rodinných fotografií a v některých případech měla možnost obohatit povídky o detaily, které v nahrávce Paměti národa nezazněly.

Barbora Šťastná (1973) vystudovala scenáristiku na FAMU, v minulosti pracovala jako editorka a šéfredaktorka v časopisech pro ženy. Je autorkou několika románů: románu Hotel Atlantic (2023) o putování československých Židů do Palestiny za druhé světové války, rodinných příběhů Samotářky (2022) a Hezčí svět (2020) a humoristického románu Láska pro samouky (2019), který byl zfilmován jako romantická komedie. Od roku 2019 jako editorka Paměti národa naslouchá vyprávění pamětníků a zaznamenává je v psaných příbězích.