Před 10 lety zemřel Terry Pratchett, stvořitel Zeměplochy

Terry Pratchett se k tématu eutanázie a asistované smrti vyjádřil mnohokrát, využívaje několika různých prostředků. Pravidelně o svém stavu poskytuje interview, svá východiska zviditelňuje svojí nadační a charitativní činností, v roce 2011 se podílel na vzniku tematického dokumentu Terry Pratchett: Choosing to Die. Nejucelenějším vyjádřením k tématu asistované smrti je ovšem jeho řeč Shaking Hands with Death, kterou proslovil v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture v roce 2010. Následující rekontrukce Pratchettovy argumentace bude vycházet právě z této přednášky.

Pratchettovo východisko je následující: Nechce umřít. Zároveň si je ale vědom toho, že dřív či později přijde chvíle, kdy umřít chtít bude, ovšem pouze pokud to stále ještě bude on. Pratchett se obává, že v kritickou chvíli už to on nebude – namísto něj bude v dané pozici nemohoucí, dementní stařec, neschopný činit žádná rozhodnutí. Pratchett nechce připustit, aby tento stařec byl součástí jeho osobní historie, a chce tomu předejít včasným ukončením svého života za asistence lékaře. Problém spočívá v tom, že podle vlády země, ve které žije, na to nemá právo. Existují sice způsoby, jak za asistovanou smrtí vycestovat do jiné země (např. prostřednictvím švýcarské kliniky Dignitas, která se těší Pratchettově podpoře), Pratchett chce ovšem zemřít v pohodlí svého vlastního domova ve své vlastní zemi. Nerozumí tomu, proč by mu to mělo být znemožněno. Jeho přístup k tématu se tedy vyznačuje pátráním po smysluplném argumentu, proč by neměl mít právo zemřít. Pokud takový argument nenachází, předpokládá, že mu právo zemřít náleží.

Ve své přednášce Shaking Hands with Death se explicitně vyrovnává se třemi argumenty proti přípustnosti asistované smrti. První z těchto argumentů je znám jako Care or Killing Argument. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že není nutné zvažovat dobrovolnou smrt, protože o každého nemocného, umírajícího člověka bude postaráno, v nemocnicích a léčebných zařízeních, a bude mu poskytnut dostatečný komfort. Tím je míněno, že nikdo nemusí absolvovat asistovanou smrt a riskovat tím úmrtí v předvečer zásadního pokroku v medicíně, protože nemá důvod chtít zemřít dřív, než je nutné. Všechny tyto důvody, jakými je především bolest, bezmoc a nepohodlí, jsou zneplatněny skutečností, že o nemocné bude postaráno. Toto Terry Pratchett zpochybňuje. Podle něj je problematický už sám předpoklad, že opravdu každý má přístup k odpovídající zdravotní péči (což dokládá zkušeností, která mu byla zprostředkována dalšími lidmi v jeho postavení), ale též zdůrazňuje, že snesitelná smrt, kterou lékařská péče snad může poskytnout, není dostatečným důvodem nechtít zemřít. Terry Pratchett nechce strávit své poslední dny v „čekárně na Boha“ a zatěžovat své bližní, nechce se smířit s diktátem léčebné instituce. Má jiné představy o své smrti a skutečnost, že je nemůže uplatnit, jej činí nespokojeným. Lékařská péče nestačí a není dobrým argumentem pro to odepírat někomu právo na smrt.

Druhý argument, se kterým se Pratchett vyrovnává, můžeme nazvat argumentem z vynucené eutanázie. Jádrem argumentu je hypotetický scénář, ve kterém by legalizace asistované smrti vedla k tomu, že tato procedura bude na umírajících vynucována proti jejich nejlepšímu zájmu (například za účelem urychlení pozůstalostního řízení). Tedy že umírající by mohli být ve svém oslabeném, zranitelném stavu vmanipulováni do toho souhlasit s asistovanou smrtí, třebaže objektivně existují důvody, proč by ji absolvovat neměli či v jiném stavu mysli ani nechtěli. Pratchett argumentaci označuje za strašáka a napadá ji skutečností, že v žádném státě, ve kterém je asistovaná smrt legálně uplatňována, nedošlo k žádnému evidovanému případu takového nátlaku a nikdy nebylo šetřeno ani žádné podezření na takový nátlak. Uplatnění procedury asistované smrti vyžaduje přísný dohled ze strany legislativy státu, který pravděpodobnost vynucené eutanázie minimalizuje, i kdyby snad něco takového, jako „vynucená eutanázie“ skutečně existovalo. Moc vynutit souhlas k eutanázii proti vůli pacienta je podle Pratchetta stejně nesmyslné přisuzovat i lékařům, kteří samotní mají (z pozůstalých) nejvíce co ztratit riskováním, že procedura asistované smrti byla aplikována neprávem.

Nejelegantněji se Pratchett vyrovnává s tzv. Božím argumentem proti asistované smrti, v samotném závěru své přednášky několika lakonickými větami. Podle této argumentace je nepřípustné rozhodnout o konci vlastního života, protože život je posvátný a je mimo kompetenci smrtelných lidí pokoušet se jej svévolně ukončit. Pratchett jednoduše podotýká, že tento argument má sílu, pouze pokud člověk věří v Boha, což on nečiní (což je jeho eufemismus pro tvrzení, že argument je platný pouze tehdy, pokud Bůh existuje, o čemž Pratchett není přesvědčen). Žádný smysluplný důvod, proč by mu mělo být upíráno právo zemřít, tedy Terry Pratchett neidentifikoval. Jeho přednáška je tak výtkou britské vládě, která mu bezdůvodně maří jeho přání udělat to, co chce – tedy na verandě vlastního domu vypít za lékařského dohledu směs brandy a silných analgetik a poslouchaje Thomase Tallise na svém iPhonu si podat ruku se Smrtěm.

..............

ukázka z textu Michala Stránského Terry Pratchett dává ruku smrti (Smrťovi), Pro-Fil, vol. 15, no. 2 (2014), Katedra filosofie FF MU Brno