Vlastimil Třešňák 75

Editorial UNI 3/2025

Milí čtenáři,

k četbě březnového čísla vás zve z titulní stránky Vlastimil Třešňák. Všestranná umělecká osobnost překypující talenty a zásadně a vždy tvořící výhradně po svém, často v protikladu k očekáváním svého publika. O čemž mimochodem svědčí i už několik let visící poznámka na jeho webu v sekci Nejbližší koncerty: "Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení." Dodejme, že nabídek na hraní měl od chvíle ukončení koncertní činnosti (respektive její snížení na absolutní minimum), měl mraky, nenechal se ale zviklat a raději se ve svém domě na okraji Prahy věnuje svým dalším uměleckým disciplínám, hlavně malování.

Ještě relativně donedávna jen málokdo tušil, že Třešňák stále píše písňové texty. Když vydal v roce 2022 nové album Kiks, bylo to velké překvapení. Nejen samotnou existencí, ale i novým zejména textovým stylem, do kterého Třešňák dospěl. Jeho písně už dávno nevyprávějí příběhy ztracených existencí z pražské periférie, jak tomu bývalo kdysi pradávno, nemají už ani takovou až punkovou naštvanost, kterou se, aspoň některé, vyznačovaly v nultých letech. Dnešní Vlastimil Třešňák si v první řadě hraje se slovy, s konotacemi, se symboly, s metaforami, a všechno má lehce bizarní, místy až surrealistický nádech.

A stejný rozměr má i text, který se váže k titulu březnového UNI. Třešňák formou imaginárního rozhovoru se svým přítelem, hudebním publicistou Vojtěchem Lindaurem, prochází jednotlivé písničky svého nového alba Happy Hour, které v nakladatelství Galén vyšlo na konci minulého roku, a ke každému songu dodává příběh, historizující podotek, anebo taky úplně bláznivou poznámku, která písničku dokresluje - a nebo třeba taky ne. Berte to tak. Pusťte si Třešňákovo album, čtěte si jeho povídání a nechte se unášet vlastní fantazií.

Ondřej Bezr