Éra globalizace pomalu končí?

Ing. Mojmír Hampl, MSc., Ph.D., (1975)je český ekonom, bankéř a publicista, který vystudoval obor Národní hospodářství na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde získal i doktorát. Jako Chevening Scholar absolvoval postgraduální studium ekonomie na University of Surrey ve Velké Británii. V roce 1998 nastoupil do České národní banky (ČNB) jako analytik. Následně působil jako ekonom v České spořitelně a později jako člen představenstva České konsolidační agentury. V roce 2006 se do ČNB vrátil a byl jmenován do její bankovní rady. Mezi lety 2008 a 2018 zastával funkci viceguvernéra ČNB a byl doposud nejdéle sloužící osobou na tomto postu v jejích novodobých dějinách. Po skončení mandátu v ČNB působil jako ředitel pro finanční služby ve společnosti KPMG. V roce 2021 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR zvolen členem, v červenci 2022 pak předsedou Národní rozpočtové rady. 

Prolog (ukázka)

Když toto své slavné dílo v roce 1992 publikoval, nejspíš nepočítal ani s jedním. Nemohl počítat. Ani s tím, že bude v prvních letech po jeho vydání nejprve celosvětově obdivován a adorován jako apoštol nové doby, jako prorok, který správně rozpoznal, že po vítězství Spojených států amerických a západního světa jako celku ve studené válce dojde k dominanci západních pravidel hry: tedy ke zřetelné tendenci celého zbytku světa přijímat za své principy demokracie, otevřené společnosti a tržního hospodářství. A že tato náklonnost světa ke svobodě bude dle této predikce tak silná, že bude nevratná.

To byl jím avizovaný konec dějin. Dle něj stav světa, kdy již takříkajíc víme, která sada pravidel je zřetelně lepší, kvalitnější, a tudíž jaksi nadřazená pravidlům jiným, a kdy se tedy lze rozumně domnívat, že právě tento balíček pravidel bude odteď planetárně dominovat. A bude se šířit dál a dál, rozlévat se jako voda všude tam, kde mu nebude postavena opravdu silná hráz. Ale nemohl dost dobře počítat ani s tím, že za dalších několik let bude naopak kritizován, opovrhován a někdy i karikován za to, že jeho předzvěst nevyšla a že dějiny se zas a znovu restartují neřízeně, bez ohledu na to, co píší intelektuálové a kážou politici. Že západní svět a jeho pravidla nedobyla svět imperiálním způsobem, jak on předvídal, a už vůbec ne nezvratně. Kdo? Inu, světoznámý politolog, fi lozof a myslitel Francis Fukuyama, který svým shora avizovaným zásadním dílem Th e End of History and the Last Man vlastně v intelektuálním smyslu slova sepsal předehru ke třiceti letům globalizace.

Ke třem dekádám po pádu železné opony, které pomalu, ale jistě končí. Ke zlatým létům, která byla charakterizována otevíráním světových trhů, sílící globální výměnou zboží a služeb, volným prouděním kapitálu a také svobodnějším pohybem lidí a myšlenek. Doslova miliardy obyvatel zažily bohatnutí a růst životní úrovně, jaké zřejmě nemají srovnání v zaznamenaných dějinách světa. Česká republika je jednou ze zemí, které na této vlně netušeně rychle se šířící dělby práce postavily svůj model rostoucí prosperity po sametové revoluci roku 1989. A tak jako byl sarajevský atentát na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu, v roce 1914 předzvěstí války a konce tehdejší abnormální prosperity Evropy, byl Fukuyamův spis ouverturou k časům, na které možná budeme ještě s nostalgií vzpomínat jako na jedny z nejlepších v popsané historii planety i naší země.

Sám Fukuyama vícekrát vysvětloval, že jak první, zbožšťující fáze přijetí jeho díla, tak i ta druhá, karikující, byly v součtu jen nepřesnými a značně zploštělými interpretacemi jeho hlubších myšlenek. V tom mu jistě přitakají ti, kteří jeho sofi stikovaný a v mnohém přelomový text skutečně četli a nespolehli se jen na převyprávění z druhé ruky. Debatu o rozdílu mezi obsahem díla a jeho výkladem s ním koneckonců v Praze před několika lety vedl i autor tohoto textu a v mnohém mu dal za pravdu. Na druhou stranu si i on jako mimořádně bystrý a sečtělý myslitel byl a je dobře vědom toho, že žádný tvůrce nemá nikdy v ruce dokonale a napořád interpretaci svých myšlenek. Dílo – vypuštěno do světa – má svůj vlastní život a své vlastní osudy, které i autora často překvapují. A když v nějakém díle velká část diváků či čtenářů něco vidí či cítí anebo si do něj cosi promítá, je to prostě vlastnost toho díla samotného, bez ohledu na původní úmysly jeho autora. Přesně z toho důvodu je také jeho kniha, k níž se ještě vrátíme, dobrým odrazovým můstkem pro tento soubor textů o globalizaci. Prostě se pro tyto účely všestranně hodí. Obsahem, dosahem i okamžikem vzniku. Snad by to sám Fukuyama nebral jako nepatřičné zneužití obsahu své knihy.

................

Mojmír Hampl