Tak trochu jiné Bělidlo, v hlavní roli despotická stařena

Obraz babičky je tu dost odlišný. Hned na prvních stránkách se dovídáme, že „babička je führer, šéf domácnosti“ v třípokojovém bytě na sídlišti šarišského maloměsta. A ačkoliv je tato postava jako nezpochybnitelná hlava rodiny v centru pozornosti příběhu, vyprávění se odvíjí skrze vědomí a životní zkušenosti její vnučky Magdy, která hned ve dvou graficky oddělených dějových liniích představuje na jedné straně své vzpomínky na dětství a na straně druhé zprostředkovává současné reflexe už dospělé ženy. Autorka tak jako by potřebovala literární odkaz Boženy Němcové modernizovat a představit jeho aktuální podobu, která vylučuje formu idyly a získává spíše realistický obraz takového typu prarodiče, se kterým se potenciálně ve svém životě setkala i dnešní střední generace.

V první části knihy tedy sledujeme Magdu vyrůstající převážně v devadesátých letech v průměrné rodině východoslovenského maloměsta. Sociální status rodiny je však nižší než u jejích spolužáků, a Magda tak citlivě vnímá ekonomicky tíživou situaci domova: „…televízor, na ktorom už v tento podžubaný večer zapínam STV2, pochopiteľne, že nie ovládačom, televízory s ovládačmi ešte stále majú len deti z lepších rodín, ktoré po totej revoluciji chodili v ružových elasťákoch, nevynášali jelenicovú garderóbu z pivnice a svoje izby nazývali ‚detské‘, lebo tam mali nové nábytky a fakt to boli detské, a nie babičkovské izby.“

Matúš Guziar, demokratickystred.cz

Rozprávačka však otrasnými zážitkami čitateľa nevydiera. Je práve dôsledkom rafinovanej literárnej mnohovrstevnatosti, že hoci sú rozprávačkine spomienky rozhodne negatívne a bolestivé a jej duševný stav má ďaleko od vyrovnanosti, príbeh ponúka aj protiváhu. Zriedkavé okamihy kamarátskej spolupatričnosti, súrodeneckej a rodičovskej lásky či tvorivej naplnenosti, okamihy, keď sa hnev na babičku prelomí do súcitu s jej nevládnym telom a dušou stratenou v časopriestore, okamihy akceptácie samej seba vyvstávajú potom na bolestivom pozadí s takou silou, že obyčajné detské papučky s kačičkami sa menia na symbol spúšťajúci u čitateľa katarziu. Príbeh obsahujúci strach, hrôzu, napätie, pohŕdanie aj súcit má oblúk antickej drámy, alebo možno skôr talianskej opery, ktorá vo veľkolepom prevedení Marie Callas znie v slučke nielen celým rozprávačkiným životom, ale tiahne sa aj celou knihou.

Eva Palkovičová, Plav.sk

Po komiksovém románu Eklektik Bastard (2020) se tak autorka vrací k čirému vyprávění, které se podobá proudu či chrlení. Předbíhá či naznačuje děj, snad aby sama sebe i čtenářstvo zbrzdila: „ale tam ešte nie sme“ nebo „to teraz nie je podstatné“. Její pokusy vrátit se ke chronologickému vyprávění vědomě selhávají. Jednotlivá dětství se vrství přes sebe jako jizvy na Magdině koleni — žádné úplně nezmizí. Vyprávění účinně rytmizují opakující se motivy, které se stávají symboly nebo mění svůj význam: různé velikosti a podoby papučí odkazují na ubíhající roky; látkový kapesník se proměňuje v babiččiny záchodové hadříky. Znovu a znovu se vynořuje také prvotní Magdino trauma ze sexuálního obtěžování strýcem, ale je rozostřené, nekonkrétní. Teprve s novými sexuálními zkušenostmi (další starší „Pán“, spolužáci) nabývá hrdinčina vzpomínka na něj jasnějších obrysů. Autorka tak zdařile zachycuje fungování traumatizované paměti.

Kamila Schewczuková, h7o.cz