Každá domácnost má svého tichého nájemníka

Ukázka:

Ester

„Ahoj, mami! Mami?“ „Prosím tě, můžeš jít sem? Myju nádobí, neslyším tě!“

Zula jsem si boty. Máma stála v teplákách u dřezu a drhla hrnec. „Ahoj.“ „Říkám ti pokaždý, že když se mnou chceš, Ester, mluvit, tak máš přijít sem, ne na mě volat z předsíně. Kdes to viděla?“ „Dobře.“ „A nebuď drzá,“ odhodila houbičku. „Co jsem zase udělala?!“ Ach jo, chtělo se mi brečet.

„No jakým tónem se mnou mluvíš. Radši mi řekni, co bylo ve škole.“ Máma vzala utěrku a strašně rychle stírala pocákanou linku. „Dobrý.“ „Jak dobrý?“ Ruce dala v bok a podívala se na mě. Někdy bylo hrozně těžký se jí dívat do očí. „Prostě dobrý, nevím.“ „No a cos teda chtěla?“ „Nic.“ Máma protočila oči a zase čistila linku. „No a co teda v tý škole?“ začala znovu. „Normálně. Přišla k nám nějaká Ukrajinka, Fialka stejný a jinak nic. Jo a přes prázdniny vymalovali, strašně to tam smrdí.“ „Nemáš hlad?“ „A co máme?“ Hodila jsem mikinu na židli. „Šunkofleky.“ „Už zas?“ Byly před pár dny, a ještě předevčírem byl zbytek v lednici. „Jo, už zase. Zbylo mi uzený.“ „Tak já si trochu dám, ohřeješ mi je, prosím?“ „Esterko, je ti patnáct, některý věci už bys mohla dělat sama.“ „Tak já si nedám, já vlastně nemám moc hlad.“

Máma kroutila hlavou. Natočila vodu do varný konvice a ukázala na moji mikinu. „A tohle si ukliď, ať není z kuchyně skladiště.“ Takhle nějak vypadal každej náš den. Teda kromě prázdnin. Za hodinu přijde táta, dá si šunkofleky a lehne si na pohovku. Máma mu uvaří kafe a rozdělá si u pohovky žehlení. Zalezla jsem si do pokoje a lehla si s mobilem do postele. Nejradši bych se vrátila do Chorvatska. Sice těch čtrnáct dnů s rodičema bohatě stačilo a cesta autem byla hrozná, ale vypadla jsem tady z těch čtyř stěn. Už mi to lezlo na hlavu.

................