Přísně tajná operace překladu nového Dana Browna do češtiny

Michala Marková:

Byli jsme celou dobu překládání do značné míry odříznutí od světa. Člověka to třeba naučí, že nemusí pořád prokrastinovat u internetu. Víc jak dva měsíce života jsme strávili v místnosti, které jsme interně přezdívali bunkr. Vlastně to bylo svým způsobem strašně zábavné. Nevím, jestli se mi ještě někdy stane, že bych dělala překlad, který budu muset každý večer zamykat na několik zámků a předtím ještě ukládat papírový rukopis do trezoru.

David Petrů:

Překládalo se mi dobře, šlo to rychle od ruky. Brownovy věci mě baví. Lišilo se to pro mě hlavně tím, že jsem nemohl dělat z domova (jsem z Tábora), ale musel jsem každý den dojíždět do Prahy. Občas jsem v Praze přespal na rozkládacím křesle. Všechno bylo maximálně utajené, nic nesmělo opustit místnost. Žádné telefony, žádná zařízení, na kterých by se mohlo cokoliv vynést ven.  Ani papírek s poznámkami. Byli jsme pořád střeženi a pod dohledem. To se mi ještě za celou překladatelskou kariéru nestalo.