Al Pacino - k pětaosmdesátinám autobiografii

Mezi hollywoodskými hvězdami, kde se manželé střídají téměř stejně rychle jako spodní prádlo, přímo vyniká Pacinovo staromládenectví, které je obsahem většiny otázek na něž neustále odpovídá: „Jsem prostě typ, co dává přednost svobodě před manželstvím. Ale to neznamená, že jsem osamělý. Je dobré mít v životě někoho, ke komu se můžete vracet. Pamatuji se, že když jsem točil film zjizvená tvář, byl jsem moc zamilovaný a šťastný a to se mi v životě stalo málokdy. Vracel jsem se z natáčení rovnou domů a žena, kterou jsem zbožňoval, se mnou sdílela všechny mé úspěchy i obavy a já s ní zase ty její. Jenže žádná láska netrvá věčně, i když o to sebevíc stojíme, a jakmile skončí, nemůže ji manželství zachránit ani vrátit.“

Mezi jeho nejdelší vztahy patřila romance s Diane Keaton, s níž se znal od doby natáčení Kmotra. Kratší dobu žil se svými dalšími kolegyněmi: Marthe Keller, Jill Clayburgh, Tuesday Weld či Kathleen Quinlan. S učitelkou herectví Jane Tarrant má dceru Julii Marii a od roku 1991 byla jeho partnerkou bývalá módní reportérka, Australanka Lyndall Hobbs. Poté žil s Beverly d´Angelo (též bývalá partnerka Miloše Formana) a po narození jejich dvojčat ze zkumavky, která si pořídili, když mu bylo 60 a jí 46 let, se zdálo, že již našel tu pravou, ale o dva roky později se s herečkou soudil o to, aby se mohl častěji starat o jejich dvojčata.

Zvláštní osobnost muže, který byl v roce 1961 zatčen pro nelegální držení zbraně, se bezesporu velkou měrou projevuje v Pacinově projevu. Pro své klasické herectví si tak získal i fanoušky z řad kolegů (Paul Bettany, Raoul Bova, Adrien Brody a další), jež jej mají za herecký vzor a neváhají ho jmenovat mezi svými nejoblíbenějšími herci. Al Pacino je nezklame, pokud bude nadále činit rozhodnutí, jakým bylo přestat kouřit své dvě krabičky cigaret denně a to v podstatě jen proto, aby zachránil svůj charakteristický hlas.

zdroj: csfd

Ukázka z autobiografie Sunny Boy:

Jak řekl můj přítel Heathcote Williams, sláva je překroucení přirozené lidské touhy po uznání a pozornosti. Byla velmi prchavá a zvláštní. Jako herec jsem se snažil upozornit na lidi, které jsem sledoval, a postavy, které jsem hrál. Místo toho byla veškerá pozornost upřená na mě. Uvědomuji si, že žijeme v jiné době a sláva dnes znamená něco jiného, tehdy mě ale tvrdě zasáhla. Jen málo věcí je nudnějších než slavný člověk, který si stěžuje na slávu, takže to nebudu rozvádět, přestože mám silné nutkání pokračovat.

Před uvedením Kmotra do kin jsem viděl svoji fotografii v novinách jen jednou. Bylo to v době, kdy jsem hrál ve hře Ind chce Bronx. Byl jsem v Montauku s Martym Bregmanem a nějakým prominentním funkcionářem z New Yorku. Následující den jsem četl The New York Times a objevil fotografii nás tří - Martyho Bregmana, onoho bělovlasého funkcionáře a mě. Na hlavě jsem měl beranici ruského typu a kvůli zraněnému kolenu jsem chodil s holí. Nechápal jsem, na koho jsem hleděl. Byl jsem to vůbec já? Nepoznával jsem se. Cítil jsem něco nového a měl z toho strach. Chtěl jsem vstát a vykřiknout: "To nejsem já! Mám fotku, na které je mi jedenáct let - tady je. Tohle jsem já."

Sláva dnes znamená něco jiného. Lidé po ní touží, honí se za ní. Domnívají se, že je to jako výhra v loterii. Něčím za ni ale zaplatíte. Kdykoli mluvím se studenty herectví, některý z nich se zeptá: "Čím jste se tak proslavil?" A já odpovím: "Hrál jsem v Kmotrovi." Kdybyste v něm hráli, byli byste také slavní. Reagoval jsem na jeho úspěch tak, že jsem se od toho filmu a svého hereckého výkonu distancoval.

Vrazil jsem klín mezi ten film a svoje já. Říkal jsem si, že se mě to netýká. Hrál jsem v něm významnou roli a měl z toho určitý dojem. Skutečným zázrakem byl ale Coppola. On ten film vytvořil.