Ursíny píše Ursínymu

Táta a syn Ursinyovi a jak jsem se s nimi (ne)potkal
Miroslav Zelinský
 
Naše juvenilní shromažďování hudby bylo často chaotické, nahodilé, ale z dnešního pohledu docela výběrové a nakonec pro náš přehled o dobové hudební produkci i určující. Tahali jsem elpíčka pod paží, kupovali je na burzách, stálo to tenkrát nominálně vlastně jako dnes, takže jsme byli bohatí…ne nebyli, jedna víkendová brigáda v mlékárnách vydala na jeden černý vinylový kotouč v obalech, které jsme byli schopni identifikovat na dálku. Nemuselo jít ovšem jen o drahou cizinu (moje první LP bylo album kapely Yes Relayer s čarovnou malbou Rogera Deana s jezdci na koních projíždějícími fantaskní krajinou se skalami podobnými sochám. Stálo za to občas vletět do prodejen Supraphonu a sáhnout po české a slovenské hudbě. Fusion music a jazz z té doby – Energit, Impuls, Mahagon, Nová syntéza, Laco Deczi, Luboš Andršt, Gera Band, Stivín, Dašek, Gabriel Jonáš a cojávímkdovšechnoještě, troufám si tvrdit, že si nic nezadali s Mahavishnu Orchestra, Return to Forever, Weather Report… jen ty možnosti vzájemné komunikace končily někde u Chebu a youtube nebylo, apple music a spotify nebyly… A někdy v těch letech kdosi donesl do školy vinyl Dežo Ursiny - Pevnina detstva, skřípavou muziku, s podivně zpívajícím chlapem, který hrál i na kytaru. No a protože v našem shánčlivém habitu bylo mít od všech všechno, šlo se dál… a v čase dopředu i zpátky, až naše cesta v tu dobu společných hledání skončila, nebo spíše vrcholila na Modrém vrchu…
Všetko nám dopovie zvlnený divý sad za oknom vlaku…
Co to je najednou za divná slova? Poezie? Ale nějak jinak zpívaná než český básnivý folk. S muzikou, která iritovala a vlastně nekončila…
Jediný koncert, který jsem tenkrát mohl s Dežem stihnout, byl jakýsi v kolejním klubu Vysoké školy báňské v Porubě, ale nestihl jsem, opravdu už nevím proč… Ale Deža jsem začal poslouchat soustavněji, kupoval jeho desky, v době, kdy už jsem učil slovenskou literaturu na Ostravské univerzitě otravoval studenty texty Ivana Štrpky, protože Dežo Ursiny se pro mě vyslovuje jedním dechem s Ivanem. Za ty dlouholeté inspirace jsem se odvděčil, aspoň doufám, rozsáhlou antologií Osamělých běžců vydanoub před osmi lety v ostravském nakladatelství Protimluv.
Kubu Ursinyho jsem poprvé zaregistroval jako malého vzdorovitého kluka, jehož filmovým otcem byl Juraj Nvota ve skvělém snímku Všetko, čo mám rád. Šmidlal tam jakože z donucení na cello a dnes mám dojem, že ten vztah otce reprezentovaného Jurajem Nvotou a syna v podání Jakuba možná odrážel, a režisér Martin Šulík o tom asi něco věděl, vztah Deža a Jakuba reálného.
Potom ale Dežo odešel, předtím ještě stihl nahrát desku, kde se vyzpíval ze své nemoci a blížícího se konce. Kdož jsme Deža poslouchali, nějak jsme jeho odchod odmítli brát na vědomí, byl se svou hudbou a svým zpěvem tady pořád. A toto propojení potvrdil Jakub na křtu oné zmíněné básnické antologie, kam přišel zahrát „tatovy pesničky“ ještě s kytaristou Vlado Nosálem. Když jsme zavřeli oči a poslouchali, nevěřili jsme, že na židli u mikrofonu nesedí šedovlasý a šedovousý Dežo, ale jeho blonďatý syn s culíkem. Ta akustická podobnost byla až dechberoucí a slzy spouštějící.
No a pak dostanete do ruky korespondenci táty se synem a máte se s ní překladatelsky popasovat. Jazykově žádný velký problém, ale to náhlé ponoření do vztahu, o kterém jste nic netušili, jako posluchač a čtenář a divák, vám najednou nasvítilo jedno takřka šedesátileté tvůrčí kontinuum, jehož konec nevidět. A přitom o nic světoborného v těch dopisech nejde, normální hádání otce se synem a synovo vzdorování otci. Snad jen ta vzájemná otevřenost je něco, na čem bychom se mohli ve vztahu k vlastním dospívajícím a dospělým dětem učit, a ani ona nebyla, jak je z listů zřejmé, něčím snadným a přímočarým.  Něco jako princip otevřené básně Ivana Štrpky, dvorního Dežova textaře… ale to je už začátek jiné kapitoly…
 

Dežo (Dezider) Ursiny (1947-1995)
Slovenský muzikant, dramaturg a filmový režisér. Kytarista, skladatel, zpěvák, textař v kapelách The Beatmen, The Soulmen, Provisorium, Burčiak a Prognóza. Tvůrce filmové hudby, dramaturg, režisér, autor a scenárista. Naprostou většinu textů k jeho hudbě napsal básník Ivan Štrpka s výjimkou dvojalba Ten istý tanec, které si otextoval sám. Za pomyslný vrchol je považováno album Modrý vrch. Nedokončený zůstal jeho filmový dokument s tématem eutanázie, interrupce, sebevraždy a trestu smrti později uvedený pod názvem Času je málo a voda stúpa.
 

Jakub Ursiny (1977)
Jedno ze tří dětí Deža Ursinyho, hudebník a herec, absolvent filmové dramaturgie a scenáristiky na VŠMU a na pražské DAMU. Jako patnáctiletý hrál ve filmu Martina Šulíka Všetko čo mám rád. Vedle vlastní autorské tvorby se věnuje péči o otcovu hudbu, vydává ji v reedicích a hraje a zpívá na koncertech.