Komplexní biografie Hannah Arendtové

Elisabeth Young-Bruehlová (1946 — 2011), někdejší studentka a posléze i přítelkyně Arendtové, vytvořila čtivě podaný ucelený portrét. Nenechává nikoho na pochybách, že si Arendtové váží, ale její kniha není adorující. Zosobňuje biografii v té nejlepší podobě. Vypráví příběh, který vede z Königsbergu (města Immanuela Kanta), kde se Arendtová v roce 1906 narodila, do buržoazní a emancipované židovské rodiny, do bytu na Riverside Drive v New Yorku, kde v roce 1975 zemřela.

Jedna z částí knihy pojednává o formativních letech Arendtové v intelektuálním a politickém kvasu Výmarské republiky: 1924 až 1929 studovala filozofii a teologii pod vedením fenomenálního filozofa Martina Heideggera, který ji nepochybně ovlivnil. Jsou zde zachyceny také počátky jejího celoživotního vztahu, nejprve studentského a poté přátelského, s filozofem a psychiatrem Karlem Jaspersem, intenzivní putování intelektuálním prostředím německých univerzitních center a raná angažovanost v židovských a sionistických záležitostech.

Stejně formativní, i když v jiném směru, byla pro Arendtovou léta uprchlictví ve Francii 1933 až 1941. Zde se setkala se svým budoucím manželem, berlínským proletářským bohémem Heinrichem Blucherem, v té době ještě komunistou (časem se ve straně zklamal), později učitelem na Bard College, celoživotním obdivovatelem Bertolda Brechta. Arendtová a Blucher se vzali v Paříži; jejich manželství, které bylo podle všeho neobyčejně šťastné, trvalo až do Blucherovy smrti jen několik let před úmrtím Arendtové. Jeho prostřednictvím Arendtová poprvé vstoupila do angažovaného intelektuálního a politického prostředí, které nikdy neopustila.

Život Arendtové coby známé myslitelky a spisovatelky se odehrával v Americe, kam přijela v roce 1941 a kde posléze získala občanství. Její úspěšnou veřejnou kariéru odstartovalo vydání knihy Původ totalitarismu (1951, č. 1996), která okamžitě vzbudila pozornost. Poté Arendtová psala a publikovala nepřetržitě – jejími zásadními díly jsou Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla (1963, č. 1995), O revoluci (1965, č. 2011), O násilí (1970 č. 1995), Krize republiky (1972, č. 2024) a Život mysli (po autorčině smrti zůstala kniha nedokončená a posmrtně ji v roce 1978 vydala přítelkyně Arendtové Mary McCarthyová; č. vyšla 2007).

V Americe se Arendtová zaměřila na to, co nazvala politickou teorií. Ostrou kontroverzi vzbudil její výklad procesu s válečným zločincem Adolfem Eichmannem a některých událostí holokaustu, zejména role židovských rad v tzv. Konečném řešení židovské otázky.

Podle Youngové-Bruehlové byla Arendtová nekompromisně upřímnou myslitelkou, která se vždy snažila vidět jasně. Na druhou stranu byla hluboce vděčná Americe, jež ji přijala jako uprchlici a poskytla jí plná občanská práva. V „temných časech“ Vietnamu a Watergate hájila ideály USA proti těm, kteří by je ztotožňovali s fašismem, totalitou a tyranií. Považovala Ameriku za produkt revolučních snů osvícenství, do nichž sama vkládala naději. Vzhledem k této vizi bylo nevyhnutelné, že i Amerika pro ni bude zklamáním.

Komplexní biografii Hannah Arendtové Z lásky k světu doprovázejí dobové fotografie protagonistů. A třebaže se v průběhu let objevila i další díla zabývající se životem a dílem proslulé filozofky, žádné z nich nedosáhlo takového uznání.