Souvislosti 2/2025: Poezie Ivana Wernische

Poezie Ivana Wernische (ukázka)

Ivan (Iwan) Wernisch (1942) patří ke generaci, jež stačila vydat své první sbírky ještě v průběhu kulturně stimulujícího období šedesátých let minulého století. Spolu s ním vstoupili na literární scénu například Pavel Šrut, Petr Kabeš, Jiří Pištora, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Miloslav Topinka, Karel Milota, Jan Zábrana, Josef Hanzlík či Jana Štroblová.

Tuto generaci, generaci výrazných individualit, ovšem nespojoval žádný společný program. V jedné glose Pekařovy noční nůše Wernisch výmluvně hovoří o svém údivu, když se v jakési kritické recenzi dočetl, že je básníkem hanzlíkovské generace. Pokud tyto básníky něco spojuje, tak jsou to empirická fakta jejich životů: pro všechny byla zlomovým okamžikem jejich tvůrčích drah sovětská invaze roku 1968 a následná normalizace. Pištora spáchal sebevraždu, Brousek emigroval a všichni ti, kdo zůstali, byli - s různou mírou dočasnosti - umlčeni. Wernisch na plná dvě desetiletí.

Z bibliografického pohledu je tak i Wernischovo básnické curriculum silně poznamenáno nepříznivými společenskými okolnostmi. Z odstupu několika desetiletí jsou však životní fakta čím dál méně důležitá. To, co dnes máme v rukou, je rozlehlý korpus textů, nesený dynamickou a od první chvíle naprosto původní a osobitou poetikou, jejíž tematické a formální akcenty se nám sice před očima proměňují, ale jež jeví ne zcela obvyklou a dnes fascinující jednotu. Jak to ze zpětného pohledu vypadá, Wernisch jako by omezující tlaky husákovského dvacetiletí nebral na vědomí. Kráčel dále svou cestou, šel za svým osudem: být básníkem.

Jedinečná kontinuita Wernischovy poezie je na první pohled podtržena i určitými formálními rysy jeho sbírek. Wernisch svobodně přesouvá své básně z jedné sbírky do druhé: nalézá pro ně v nových kontextech nové místo, místo, jež jim umožňuje obdržet novou sémantiku. Ale pokud tak činí, neznamená to žádné korektury: básně byly i napoprvé na svém místě, jejich sdělení však bylo natolik mnohostranné, že se původním zařazením nevyčerpalo.

Základním znakem - a do jisté míry paradoxem - Wernischovy poetiky je fakt, že jeho - výsostně lyrické! - básnické zrcadlení světa se nejčastěji uskutečňuje kolem epického jádra. Jádra, které je někdy explicitní (a realizuje se jako povídka či anekdota), někdy jen náznakové (vystupuje z předmětnosti světa či je v ní alespoň latentní a skryté) a někdy je zcela zamlčené (přičemž se zcela uvolňuje a vystupuje na povrch právě zásadně lyrický ráz Wernischova vztahu ke světu). Svá drobná epická univerza - v nichž jako u Danta rezonuje přítomnost, minulost i budoucnost - Wernisch popravdě nikdy zcela neopouští, přecházejí ze sbírky do sbírky i se svými hrdiny a spolu s básníkem žijí své životy v proměňujícím se čase. Celý lyrický korpus, jejž vytvářejí Wernischovy jednotlivé sbírky, tak v poslední instanci představuje - jen zdánlivě paradoxně - také svého druhu epický monolit, něco na způsob Odysseje.

I 

Wernisch debutoval v roce 1961 sbírkou Kam letí nebe. Posléze ji nicméně ze záložek svých básnických knih, které uváděly jeho bibliografii, důsledně škrtal: zjevně tento debut pokládal za předčasnou juvenilii, k níž se od jisté chvíle nechtěl hlásit.

Skutečným Wernischovým debutem tak zůstává jeho druhá kniha, Těšení z roku 1963. Nikoli neprávem: v této knize už se nepřehlédnutelně zakládá motivická jednota celého následného Wernischova díla a zřetelně se tu profilují postupy, jimiž bude i nadále vytvářet svou básnickou řeč.

To, o čem se zde hovoří, jsou fragmenty skutečnosti. Tyto fragmenty však nemají uzavřené kontury: není to lautréamontovské náhodné setkávání deštníku a šicího stroje na operačním stole. Těmito obrazy se naopak signalizuje přítomnost rozlehlých a souvislých vesmírů. V kompozičním plánu na to upozorňuje i fakt, že jednotlivé výjevy či jejich zlomky se v řadě básní vracejí jako leitmotivy. Neboť právě proto, že jsou tyto obrazy spojité a zasazené do - často obtížně uchopitelných - sítí, se také dají vyprávět.

Tyto obrazy nejsou zcela běžné a náš čtenářský údiv vděčně registruje, jak nezvykle jsou jiné. Jsou to výjevy z karnevalových zón a scény, jež se před námi odvíjejí, permanentně posouvají, deformují a často převracejí ony vize, jež sami neseme ve svých mentálních archivech. Řeč, která o těchto skutečnostech hovoří, je pak rovněž zvláštní: i ona je karnevalová, "bláznovská" (Wernisch ji posléze označí za "blbeckou").

Tato poetika, už v Těšení dostatečně zřetelně naznačená, dospívá k relativně definitivní formulaci ve třech Wernischových dalších sbírkách z šedesátých let.

Zimohrádek z roku 1964 na Těšení bezprostředně navazuje. Rozhodně to platí v tematickém plánu: i v této sbírce jsme uváděni do velmi zvláštních prostorů - bizarních, magických, onirických, fantastických. Ale ani zde - jako vůbec v žádné z Wernischových následujících sbírek - nejde o plody surrealistické pasivity, čekající na zprávy z podvědomí. Poetika těchto textů definitivně potvrzuje, že Wernischovy obrazy jsou naopak výtvorem sebereflektující, koncentrované a konstruktivní imaginace.

Světy, do nichž nás Wernisch uvádí, jsou koherentní, plné ozvěn a odkazů a bohatě zabydlené. Obrazy sice přicházejí i zde z jedinečné dálky, ale nejsou rozostřené, právě naopak. Jen na první pohled jsou to akvarely, jež se rozpíjejí; ve skutečnosti tu nejsou zbytečná slova a konciznost těchto veršů je překvapivá:

Tázal jsem se, proč máš křížek. "Věříš?"

Pověsilas ho na krk mně a řeklas: "Tobě ne."

...............................

Jiří Pelán, ukázka z delšího textu pro Souvislosti 2/2025