Filmová adaptace knihy Hamnet: je podle skutečnosti a vyplatí se přečíst i román Maggie O’Farrellové?

O Hamnetovi se mluví jako o příběhu smutku, rodičovské ztráty i zrodu jednoho z nejslavnějších děl světové literatury. Román Maggie O’Farrell i jeho filmová adaptace v režii Chloé Zhao ale stojí na paradoxu: vycházejí z události, o níž víme jen minimum. Právě to ale dává autorce i filmařce prostor vyprávět příběh jinak – skrze domněnky a to, co se do dějin nikdy nezapsalo. 

Pojďme se na Hamneta podívat ze tří stran: 

• Co je historicky doložené a co už je fikce? 
• Proč se O’Farrellová rozhodla vyprávět příběh očima Agnes? 
• Jak se román proměnil ve film a proč to u části kritiků drhne právě tam, kde chce být nejvíc emocionální? 

Fakta vs. fikce: Jaký je skutečný příběh Hamneta a Anne Hathaway?  

Hamnet je v románu i ve filmu dílem inspirované imaginace, postaveným na několika málo historicky doložených faktech. O’Farrell tu nepřekrucuje skutečný příběh – žádný ucelený příběh nám totiž není, navzdory staletím badatelského úsilí věnovaného Shakespearovu životu, znám. 

Z pramenů známe jen základní údaje: v roce 1582 se osmnáctiletý William Shakespeare oženil se šestadvacetiletou Anne Hathaway, která byla těhotná s jejich prvním dítětem Susannou. O tři roky později se narodila dvojčata Judith a Hamnet (jméno tehdy zaměnitelné s Hamletem). Hamnet zemřel v roce 1596 ve věku jedenácti let; přibližně o čtyři roky později Shakespeare napsal Hamleta. 

„O Hamnetovi známe tři holá fakta,“ shrnuje shakespearovská badatelka Edel Sempleová pro National Geographic: „Byl pokřtěn 2. února 1585, byl dvojče a byl pohřben 11. srpna 1596.“ 

Vše ostatní zůstává neznámé a doposud to byly jen doměnky – okolnosti sňatku, příčina Hamnetovy smrti i podoba Anne samotné, včetně toho, zda uměla číst a psát. Právě do tohoto prázdného prostoru vstupuje fikce, která z Anne dělá ústřední postavu vyprávění. 

Proč Maggie O’Farrellová vypráví Hamneta z ženské perspektivy 

Zájem o postavy stojící mimo hlavní proud je pro Maggie O’Farrell typický. Severoirská spisovatelka (*1972) debutovala v roce 2001 románem After You’d Gone a postupně se vyprofilovala jako autorka, která dlouhodobě píše o paměti, ztrátě, těle a rodinných vztazích, často skrze ženskou perspektivu. Za román Kdo mě vzal prvně za ruku (The Hand That First Held Mine) získala cenu Costa Book Award, výraznou čtenářskou odezvu měl i její memoár I Am, I Am, I Am, v němž se vyrovnává se smrtí. 

Když se jí novináři v minulosti ptali, proč píše „ženské příběhy“, odpovídala prostě: „Píšu o ženách, protože jsem žena.“ Příběhy žen byly podle ní v literární historii dlouho vytlačovány na okraj, zatímco mužská zkušenost fungovala jako „neutrální“ výchozí bod. A právě to Hamnet mění. 

Anne / Agnes Hathaway možná vůbec nebyla negramotná venkovanka  

Hamnet ale není pokusem „opravovat“ Shakespeara. Spíš představuje jeho svět očima těch, o nichž se toho ví nejméně. „Při studiu té doby jsem se trochu nechala odvést tím, jak špatně se historie a bádání zachovaly k jeho manželce, k ženě, kterou jsme se naučili nazývat Anne Hathaway,“ říká O’Farrellová v rozhovoru pro BBC. „Vždycky jsme dostávali jen jeden výklad a většina životopisců ho prostě převzala: že to byla negramotná venkovanka, která ho do manželství vlákala, že ji nenáviděl a utekl do Londýna, aby se od ní dostal.“ 

V Hamnetovi je Shakespearova manželka bylinkářkou, která ovládá léčivé lektvary a má výjimečnou schopnost vnímat svět kolem sebe. Nejmenuje se Anne, ale Agnes – jméno, pod nímž ji zmiňuje i závěť jejího otce. O’Farrell jí přisuzuje i gramotnost a její vztah s manželem není chladný ani nenávistný, ale hluboký, komplikovaný a zatížený ztrátou a smutkem. (Mimochodem, Agnesinu gramotnost i povahu vztahu s Williamem Shakespearem začínají někteří historici opatrně otevírat jako možnou interpretaci.) 

Proč není v Hamnetovi Shakespeare ani jednou jmenovaný?   

Myšlenka napsat Hamneta se O’Farrellová poprvé usadila v hlavě už na střední škole, kdy její učitel angličtiny mimochodem poznamenal, že Shakespeare měl syna jménem Hamnet, který zemřel v jedenácti letech, a že o několik let později napsal Hamleta. „To spojení – jména, hry, ducha – mi vždycky připadalo nesmírně významné,“ říká v rozhovoru pro EW.  

Román ale nevznikl rychle. O’Farrellová se k němu musela vracet, několikrát ho odložila a mezitím napsala jiné knihy. Jak sama přiznává, Hamneta chtěla napsat dlouho, ale nebyla na něj připravená. Zlom přišel až po dokončení memoáru I Am, I Am, I Am, v němž se otevřeně vyrovnávala s vlastními blízkými setkáními se smrtí. Teprve tehdy měla pocit, že dokáže psát o skutečné ztrátě dítěte – a o tom, co z takové ztráty může vyrůst. 

Klíčovým rozhodnutím bylo i úplné vymazání Shakespearova jména z textu. „Psát věty typu ‚William Shakespeare sešel dolů a posnídal‘ bylo nemožné,“ vysvětlila v rozhovoru pro She Writes. „Jakmile jsem jeho jméno odstranila, příběh se nadechl.“ 

Hamneta dokončila O’Farrellová v roce 2020. Kniha se okamžitě setkala s mimořádným ohlasem a získala řadu prestižních ocenění, včetně Women’s Prize for Fiction, Costa Book Award (za knihu roku) a National Book Critics Circle Award. 

Jak vznikla filmová adaptace Hamneta a jak se na ní podílela autorka  

Nyní, o pět let a celý svět později, je z románu film. Scénář O’Farrell napsala společně s režisérkou Chloé Zhao, která do adaptace vnáší stejnou směs bolesti a krásy, jaká prostupovala jejími předchozími filmy The Rider a Nomadland. 

Pro O’Farrellovou to byl zcela jiný způsob práce. „Jako romanopisec jste zvyklí pracovat sami, jen vy a stránka. Ale u scénáře – zvlášť když jsme ho s Chloé psaly spolu – je proces úplně jiný,“ popisuje Guardianu. Přestože pocházejí z odlišných prostředí, kultur i generací, rychle zjistily, že sdílejí podobné vnímání vyprávění – a dokonce i stejného oblíbeného režiséra, Wonga Kar-waie. 

Zhao přišla s jasnou vizí: román bylo nutné výrazně zestručnit, „rozmotat“ jeho nelineární strukturu a převést velmi vnitřní, introspektivní text do obrazů, gest a situací. O’Farrellová ten proces přirovnává k přesýpacím hodinám: široký román se zúží na kostru scénáře – a pak se znovu rozšíří díky herectví, obrazu a zvuku. 

Jak se liší film od knihy? Film si vybírá, co neříct  

Zatímco román volně pracuje s časem, film Chloé Zhao postupuje lineárně: od prvního setkání Agnes a Willa až k uvedení Hamleta. Místo časových skoků využívá jiný motiv – mezisvět, v němž se ocitá malý Hamnet, prostor mezi lesem a jevištěm, životem a smrtí. Tím film nahrazuje vypravěčské postupy, které román řeší jazykem a strukturou. 

Do pozadí ustupuje i mor jako širší historický rámec. Ve filmu zůstává přítomný jen v nemoci, která Hamneta zabije; společenský rozměr pandemie mizí. Podobně se zjednodušují i vztahy: zatímco román naznačuje Willovy londýnské aféry, film ho vykresluje méně rozporně. Výsledkem je kompaktnější vyprávění o lásce, ztrátě a o tom, jak osobní zkušenost nachází svůj tvar v konkrétním textu a jevištní řeči. 

První recenze filmu Hamnet: Výborné herecké výkony, možná až moc emocí   

V románu Maggie O’Farrellová pracuje s emocemi bez melodramatu – nenápadně a postupně, skrze každodenní drobnosti, tělesné vjemy a ticho. Filmová adaptace Hamneta se v ale recenzích láme přesně v bodě, kde chce být nejvíc „prožitková“. 

Většina kritiků se shoduje, že Jessie Buckley jako Agnes je magnetická (a že Paul Mescal drží film spíš v tlumenějším, „vnitřním“ módu) a že Zhao dokáže z detailu – větru v korunách, rukou na látce, ticha mezi větami – vytvořit něco, co až bolí. Guardian chválí klidný, důstojný tón filmu a závěr, který má sílu bez okázalosti. 

Zároveň se ale opakují výhrady, že film místy tlačí emoce až příliš. TIME kritizuje jeho přeleštěnou křehkost, která občas podkopává Buckley i smutek samotný. RogerEbert jde ještě tvrději po tom, že Zhao v bolesti setrvává tak dlouho, až to může působit voyeuristicky, a že herectví je záměrně přepálené. A i když část kritiků oceňuje, že film zjednodušením získal drive, jiní mu vyčítají, že se z Hamneta stává spíš precizně vyrobené citové vydírání. Krásný, ale místy až příliš prvoplánově postavený na tom, aby diváky rozplakal. 

Vidět dřív film nebo si přečíst knihu?  

Názor si budete muset udělat sami. Pokud jste už viděli film a líbil se vám, určitě si přečtěte i knihu. Pokud jste film ještě neviděli, doporučujeme si knihu přečíst také jako první. Její jazyk, poetický styl a detailní práce s vnitřním světem postav vám dá možnost vytvořit si k nim vztah podle vlastních pravidel, emocionálně prožívat právě ty momenty, se kterými se ztotožníte právě vy. Film už takové momenty “vybral za vás”, což někomu sedne, někomu ne. A byla by škoda se o tak silný příběh připravit.

Četli jste už Hamneta? Zanechte recenzi knihy a podělte se o to, jak na vás příběh zapůsobil.

Tip, co číst po Hamnetovi, pokud jste hladoví po kontextu 

Kromě čtenářů, kteří milují “prožitkové čtení, je Hamnet dobrá volba i pro ty, které přitahuje alžbětinská Anglie, ale nechtějí číst suchou faktografii.  

Pokud vás Hamnet naladil spíš na pátrání a chcete se v Shakespearově světě zorientovat opřeni o fakta, stojí za to sáhnout i jinam. Přirozeným průvodcem je Martin Hilský, jehož knihy dlouhodobě patří k nejspolehlivějším vstupům do Shakespearova díla i do doby, v níž vznikalo. 

A pokud chcete jít dál, zapátrejte na Kosmas.cz. Shakespeara tu najdete víc, než by se na první pohled zdálo.

There are more things in heaven and earth…