Další trio zimních novinek nakladatelství Argo

Omar Chajjám: Čtyřverší

Verše perského středověkého básníka Omara Chajjáma patří do pokladnice světlové literatury a jsou stejně přítomné jako moderní poezie – proto se vydávají stále znovu. Filozof, matematik a astronom se dívá na život člověka z kosmických výšin, vidí jeho malost a pomíjivost, ale i jeho hlad po poznání, štěstí, porozumění, lásce a spokojenosti; tak jak to později uměl třeba Shakespeare, Pascal nebo Baudelaire. Vychází v překladu Viléma Závady.

V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob / nepozná nikdo začátek či konec dob / a nepoví ti také žádný filosof / odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop.

Penny Mirren: Nikdy není pozdě

Povzbudivý příběh vypráví o radosti z plnění snů v každém věku. Maggie Lawfordovou odchod do penze nijak zvlášť nemrzí, ale zároveň se teď nemá moc na co těšit. Cestování po světě se jí líbilo, jenže po manželově smrti už ji dobrodružství na cestách neláká. V náhlé osamělosti jsou jí oporou dcera Hannah a vnučka Alice. Maggie, gurmánka a skvělá kuchařka, při návštěvě své oblíbené místní restaurace zjistí, že podnik krachuje. Rozhodne se, že to tak nenechá, a za pomoci nejbližšího i širšího okolí začne bojovat za záchranu jedinečných receptů, místního koloritu a komunitního ducha. Největší dobrodružství je hned za rohem a ta pravá jízda může začít v každém věku.

Babičko, proč máš na sobě Santovu čepičku a bikiny?“ zeptala se Alice. Předloktí měla položená na stole a zadeček jí trčel do vzduchu. „Myslím, že otázka by spíš měla znít, proč vůbec máš na sobě bikiny, mami?“ podotkla Hannah. Natahovala krk, aby viděla fotku, na kterou se dívala její dcera. „Abys věděla, tvůj otec řekl, že tam v těch dvoudílných plavkách vypadám stejně dobře jako na našich líbánkách, tak si dávej pozor na jazyk,“ okřikla ji Maggie. Hannah si truchlivě povzdychla. „Ty jsi vždycky měla pěkný zadek. Proč jsem nemohla podědit zadek po tobě? Můj je jako placatý polštář, akorát ať se ho sebevíc snažím zakulatit, je pořád stejně rozpláclý.“ „Všechny zadky jsou pěkné, miláčku, tak se to přece dnes říká, ne?“ „To tedy rozhodně ano,“ souhlasila Hannah a lehce pleskla dcerku po tom jejím. „Posaď se pořádně, beruško, prošoupeš si kolena na školních punčocháčích.“

Chiara Valerio: Kdo mluví a kdo mlčí

Příběh z provinčního města, které je plné záhad a každodenních, hořkosladkých radostí. Do městečka Scauri (autorčina rodiště) v jižním Laziu se přistěhuje Vittoria. Přichází s mladší přítelkyní, kupuje dům se zahradou, kam může kdokoli kdykoli vstoupit, zřizuje v něm penzion pro zvířata, najde si práci jako asistentka v lékárně, v klubu železničářů hraje brilantně karty. V provinčním prostředí je ve všem odlišná, pro místní komunitu záhadná a neproniknutelná, zároveň však její sebevědomá jinakost, přímočarost a ochota pomáhat budí zájem maloměsta. Jednoho dne je nalezena mrtvá ve vaně, v níž patrně nešťastnou náhodou utonula. Jiná žena, vypravěčka příběhu Lea, právnička žijící šťastný rodinný život s manželem a dvěma dcerami, jež byla vždy vnímavá vůči Vittoriinu magnetismu, se nespokojí s výrokem o nehodě a pustí se do takřka detektivního pátrání. Postupně se jí daří rozplétat neznámé stránky Vittoriiny osobnosti a rekonstruuje její minulost, současně však prohlubuje poznání sebe samé.

Když jsem se v pondělí ráno v kanceláři pokoušela přesvědčit majitele železářství a jeho ženu, aby nepodávali žalobu kvůli svému synovi, který se popral a byl bit, vešla do místnosti moje sekretářka Cristina, aby mi oznámila, že nějaká žena si mě naléhavě žádá k telefonu. Požádala jsem o dovolení a diskrétně se vzdálila. Byla to Mara. Vittoria včera ráno zemřela, sdělila mi tichým, klidným tónem, volala ze slušnosti. Vím, že ses jí líbila a že ona se líbila tobě. Zavolala i dalším přátelům. Nedokázala jsem se na nic zeptat. Myslela jsem na sebe živou na Ponze, zatímco Vittoria umírala ve Scauri. Nehoda, vysvětlila Mara. Nehoda ve vaně, zopakovala hlasem, jenž slabiku po slabice slábl. Ujistila jsem ji, že se u ní zastavím, a ona, než zavěsila, řekla Je tady, doma, pohřeb bude pozítří. Vrátila jsem se do místnosti a pokračovala v rozhovoru s železářem a jeho ženou, upírajíc oči na zámek ve dveřích, který se co chvíli ukazoval nad jejich hlavami, pohybujícími se v zápalu vyprávění. On skoro křičel, patrně těžce nesl, že jeho syn dostal nakládačku.