Máte práci na hovno? Antropolog David Graeber vysvětluje, proč moderní ekonomika produkuje nesmysly

David Graeber (1961–2020) nebyl jen jedním z nejvlivnějších antropologů své generace. Byl to anarchista s profesurou na Londýnské škole ekonomie a politických věd, který dokázal s akademickou přesností pojmenovat pocity, jež moderní člověk zažívá každé pondělí ráno při příchodu do prosklené kanceláře. Jako klíčová postava protestního hnutí Occupy Wall Street a autor bestselleru Dluh. Prvních 5000 let (2011, č. 2012) se stal mluvčím těch, kteří vnímají, že systém je chybně nastaven.

Jeho dílo Práce na hovno, které vzniklo na základě eseje z roku 2013, není jen ekonomickou kritikou. Je hlubokou sondou do lidské psychiky. Graeber si klade otázku, jak je možné, že v éře automatizace nepracujeme méně, ale naopak trávíme čím dál více času činnostmi, jež sami považujeme za naprosto zbytečné?

Graeber s ironickým nadhledem definuje pět typů „prací na hovno“ – od lokajů, kteří mají jen dodávat pocit důležitosti svým nadřízeným, až po „úkolovače“, jejichž jediným smyslem je dohlížet na lidi, kteří dohled nepotřebují.

Zatímco klasická ekonomie tvrdí, že trh automaticky eliminuje neefektivitu, Graeber ukazuje opak.

Moderní kapitalismus podle něj vytvořil nový druh „administrativního feudalismu“. Kniha vysvětluje, proč jsou profese, které jsou pro společnost skutečně nezbytné (pečovatelé, popeláři, zdravotní sestry), placeny mizerně, zatímco armády korporátních právníků a PR stratégů pobírají vysoké platy za práci, jež svět nikam neposouvá.

České vydání přichází v době, kdy se trh práce otřásá v základech pod tlakem umělé inteligence.

Graeberova kniha nenabízí jen suchá data, ale stovky autentických svědectví lidí z celého světa, kteří se autorovi svěřili se svou profesní marností. Výsledkem je čtivé, vtipné, ale v jádru hluboce smutné čtení o tom, jak mrháme lidským potenciálem. Autor nás svou knihou nevyzývá jen k reformě trhu práce, ale k revoluci v tom, jak přemýšlíme o hodnotě času a lidského života.

Ukázka:

Práce na hovno

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu. Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo. Technologie je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě více. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti k ničemu.

Celé zástupy lidí, hlavně v Evropě a v Severní Americe, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů, o nichž tuší, že nejsou ve skutečnosti vůbec k ničemu potřebné.

Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná. Je to jizva na naší kolektivní duši. Přitom se jí ale téměř nikdo ani nezabývá. Proč se Keynesova slibovaná utopie – ještě v šedesátých letech nadšeně očekávaná – nikdy neuskutečnila? Standardní odpověď dnes zní, že Keynes nepočítal s masivním nárůstem konzumerismu. Když jsme si měli zvolit mezi kratší pracovní dobou a větším množstvím hraček a zábav, kolektivně jsme se rozhodli pro to druhé. Ano, od dvacátých let pozorujeme, jak vznikají nekonečně pestré palety nových zaměstnání a oborů, ale s výrobou a distribucí suši, iPhonů nebo módních tenisek jich souvisí jen nemnoho. O jaké nové pozice se tedy konkrétně jedná?

Nedávná zpráva o vývoji zaměstnanosti ve Spojených státech v letech 1910 až 2000 mluví sama za sebe (a podotýkám, že něco podobného platí také pro Velkou Británii). V průběhu minulého století dramaticky poklesl počet lidí zaměstnaných v domácích službách, průmyslu a zemědělství. Mezitím se ztrojnásobil podíl „profesionálů, manažerů, kancelářských pracovníků, prodavačů a zaměstnanců ve službách“, a to „z jedné čtvrtiny na tři čtvrtiny celkové zaměstnanosti“. Tedy přesně podle předpovědi se produktivní zaměstnání z velké části automatizovala. (A to i když vezmeme v potaz globální situaci průmyslových dělníků a započítáme lopotící se masy v Indii a Číně, oproti dřívějšku už tito dělníci netvoří ani zdaleka tak vysoké procento světové populace).

I když jsme tedy třeba mohli radikálně zkrátit pracovní dobu a dát světové populaci svobodu se věnovat svým vlastním projektům, radostem, vizím a idejím, byli jsme svědky něčeho jiného – bobtnání ani ne tak sektoru „služeb“ jako spíše administrativního sektoru, které vedlo až ke vzniku zcela nových odvětví, jako např. finančních služeb a telemarketingu, stejně jako k nevídané expanzi jiných sektorů, jako např. podnikového práva, akademické a zdravotní administrativy, lidských zdrojů a public relations. Tato čísla při tom ani nepočítají se všemi dalšími zaměstnanci, jejichž úkolem je poskytovat těmto odvětvím administrativní, technickou a bezpečnostní podporu, nebo, když jsme u toho, ani celou řadu dalších výpomocných odvětví (koupání psů, celonoční dovoz pizzy), která existují jen proto, že všichni ostatní jsou tak hrozně zaneprázdnění svou vlastní prací.

Nuže, tohle všechno navrhuji nazývat „prací na hovno“. Jako kdyby někdo vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom nikdy nepřestali kmitat.

A právě v tom je zakopaný pes: přesně toto by se totiž v kapitalismu nikdy nemělo stát. Samozřejmě, ve starých a neefektivních socialistických státech, jako byl Sovětský svaz, považovali zaměstnanost za svaté právo a povinnost, a systém tam tedy musel vymyslet tolik pracovních míst, kolik jen bylo potřeba. (Proto bylo v sovětských obchodech při prodeji jednoho kusu masa zapotřebí tří prodavačů). Tržní soutěž by však samozřejmě měla tenhle problém vyřešit. Pokud určitá firma usiluje o zisk, tak bude, přinejmenším podle ekonomické teorie, dělat cokoli spíše než sypat peníze nepotřebným zaměstnancům. A nějak k tomu přesto dochází. Korporace klidně mohou bezohledně snižovat stavy, ale propouštění a zefektivňování výroby zasahují s neomylnou jistotou pouze ty, kdo něco skutečně vyrábějí, stěhují, opravují a udržují. Působením nějaké podivné a obtížně vysvětlitelné alchymie počet placených úředníčků nakonec viditelně stále narůstá a stále více zaměstnanců si uvědomuje – vlastně tak trochu jako v Sovětském svazu – že na papíře pracují čtyřicet, nebo dokonce padesát hodin týdně, ale reálně to bude spíše patnáct hodin, přesně jak Keynes předvídal. Zbytek času věnují organizování motivačních seminářů nebo je jich návštěvám, aktualizaci facebookových profilů nebo stahování filmů.

Odpověď zjevně není ekonomická, ale spíše morální a politická.

Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo se spoustou času nazbyt pro ni představuje smrtelné nebezpečí. (Vzpomeňte si na šedesátá léta, kdy se taková možnost začala třeba jen blížit a k čemu to vedlo.) A na druhou stranu jim ohromně vyhovuje udržovat představu, že práce je morální hodnota sama o sobě a že člověk si nezaslouží vůbec nic, pokud se není ochotný po většinu svého probdělého života podrobit tvrdé pracovní disciplíně. Když jsem jednou přemýšlel o zdánlivě nekončícím narůstání administrativních povinností na britských katedrách, v hlavě mi vyvstala jedna z možných vidin pekla.

Peklo je společenství jedinců, kteří tráví většinu svého času prací na úkolu, který nemají rádi a ve kte rém nijak zvlášť nevynikají. Byli dejme tomu najatí jako vynikající truhláři, ale pak zjistí, že se od nich očekává jen neustále smažit ryby. Co víc – tuto práci ani není potřeba dělat, anebo přinejmenším je potřeba usmažit jen velmi malý počet ryb. Přesto se všech začne zmocňovat zloba už jen při představě, že by někteří jejich spolupracovníci mohli trávit trochu více času výrobou skříní a za nedbávali tak svůj podíl odpovědnosti za smažení. Netrvá to dlouho a po celé dílně se začnou kupit nekonečné hromady zbytečných a špatně usmažených ryb a nikdo už pořádně nedělá nic jiného. Tento příklad podle mého názoru docela přesně vystihuje morální dynamiku naší vlastní ekonomiky. Jsou mi jasné námitky, na které podobná argumentace okamžitě narazí: „Kdo jste, abyste rozhodoval o ‚potřebnosti‘ té které práce? A co to vůbec znamená ‚potřebnost‘? Jste profesor antropologie – k čemu je tohle ‚nutné‘?“ (A mnohý čtenář bulvárního tisku by nepochybně pokládal samotnou existenci mé práce za definici plýtvání veřejnými prostředky.) Z jistého úhlu pohledu to je samozřejmě pravda. Žádné objektivní měřítko společenské hodnoty nemůže existovat. Ale...

...................

překlad David Šír