Cenu Litera za Knihu roku získala Dora Kaprálová s Mariborskou hypnózou

Všechny oceněné knihy TADY

Dora Kaprálová se narodila roku 1975 v Brně. Vystudovala na Janáčkově akademii múzických umění dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (Archa [CZ], 2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (Host, 2005). Následoval tekutý román Berlínský zápisník (Druhé město, 2016). Ve stejném roce obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž. Získala stipendium na Freie Universität Berlin, za reportáž Pravidla Rixdorfu se dostala roku 2018 mezi nominované na Česko-německou novinářskou cenu. Své povídky shrnula ve sbírkách Ostrovy (Druhé město, 2019) a Utrpení a jiné žánry (Druhé město, 2022) a hororovou knihu pro děti Pan Nikdo a bílá tma (Baobab, 2022). Její zatím poslední knihou je Mariborská hypnóza (Větrné mlýny, 2025). Její texty jsou přeloženy do němčiny, srbštiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, bulharštiny, slovinštiny, chorvatštiny či ukrajinštiny. Žije v Berlíně a Budapešti.

Její oceněná kniha, Mariborská hypnóza, je krátký, mozaikovitý text, kombinující fantaskní báchorky o mouchách s pasážemi o těkavých dějinách uplynulého století a čím dál chaotičtější současnosti. 

................

Je to už téměř dvacet let, co ses z Brna odstěhovala do Berlína. Co sis tehdy brala s sebou?

Malou dcerku a iluzi, že je to jen na dva roky, a pocit, že život je nekonečně dlouhý a tohle je jen malá, nepatrná odbočka.

Jaké to bylo začínat znova v jiném městě od B?

O tom jsem natočila radiodokument Berlín — bublina přibližnosti, zvukový komiks, který mě asi rozmluvil, rozepsal, byl hodně osobní. Ta kompozice byla trochu jako road-movie ve zvuku. Objížděla jsem s malou dcerkou na kole české ženy a ptala se jich, zda žijeme v nejlepším z možných světů. Starší dcerka, která tehdy ráčkovala, do toho krásně deklamovala Leibnizovy monády, do toho jely ukázky z Handkeova textu a Wendersova filmu Nebe nad Berlínem, zvonil tam zvonek, s mladší dcerkou jsem hledala něco andělského u kapřího rybníku v treptowském parku a pořád jsme něco hledaly, asi jistotu v nejistotě. Všechny mé radiodokumenty z té doby byly takové — skoro deníkové. Já jsem totiž dlouho psát nechtěla. Poezii psal můj táta, knihy vydávali i mí předci, zkrátka jsem si říkala, že budu raději točit dokumenty, obcovat s realitou, stát nohama pevně na zemi, přestože i můj táta vždycky říkal nad svými básnickými texty: vidíš, já jsem naprostý realista, já jen opisuju skutečnost. Nikdy jsem nechtěla psát a hlavně jsem nikdy nechtěla psát poezii, a když už mně něco uklouzlo, ztratila jsem to, dodnes se to tak děje. Navíc mi ve dvaceti má velká přítelkyně Viola Fischerová, o které jsem natočila radiodokument a tím se s ní spřátelila, řekla nad jedinou básní, kterou jsem jí ukázala, že psát poezii není jako nosit šaty. Citovala Holana, který jí tohle v mládí řekl, ale já v tom slyšela, že mi říká, no jo no, vyser se na to, nic moc. Ale to jsem odběhla od toho Berlína. Odběhla jsem a už tam zase dobíhám, v Berlíně mě psaní zkrátka doběhlo, protože jsem tu byla, aspoň zpočátku, s dětmi v bublině přibližnosti. Do světa svých dcer jsem přitom utíkala jako do šnečího domku, tam mi bylo moc dobře, ale když jsem vykoukla, byla jsem vyčerpaná a nejspíš i osamělá.

Jak moc se Berlín za těch dvacet let změnil?

Možná je Berlín lakmusový papír pro postupnou proměnu střední Evropy. Pokud je tedy Berlín střední Evropou. Před dvaceti lety to bylo město plné bezstarostných pankáčů, mladí se stěhovali na východ Berlína, prázdné domy byly pořád ještě obsazené jako pozůstatek raných devadesátých let, ale pragmatičtější anarchisté už si vymáhali bezúročné splátky v bankách a soudili se a často vyhrávali, a některé domy se mezitím prodávaly a osazenstvo se z nich muselo stěhovat. Jako v loterii. Prenslauerberg a Mitte se jako první změnily k nepoznání, teď se takto mění i Friedrichshain a Neukölln. První máj se tu před sedmnácti lety slavil mohutnými demonstracemi a koncerty, uniformovaní policajti, které jsem do té doby měla za padouchy, přihlíželi mírumilovně a bezmocně tomu až dětinskému veselí. Neuměla jsem tehdy německy a ta infantilní radost lidí středního věku mě iritovala, dnes bych byla rozhodně velkorysejší. Tahle labutí píseň trvala několik let, demonstruje se pořád, ale gentrifikace vesele pokračuje, poslední roky slýchávám v ulicích čím dál častěji angličtinu a ruštinu, nedokážu rozeznat, odkud příchozí jsou a co tu dělají, ale ta tendence, že se v celých čtvrtích mění nenápadně populace a ta starší a chudší někam neviditelně a nezvratně mizí, ta je viditelná pouhým okem, procházkou, do uprchlického tábora z konce sedmnáctého roku přijeli po vlně demonstrací bagry, dnes tam stojí luxusní domy, kde jsou ti lidé, netuším. Co zůstává, je pach moči v u-bahnech a městských nádražích, králíci a lišky v městských parcích, plachetnice a motorové čluny v kanálech Sprévy, žebráci v ulicích, dealeři z afrických států v Görlitzparku jsou taky pořád stejně zoufalí a současně bezstarostní a já jsem z toho města občas unavená a vyhledávám hlavně parky a místa, kde je klid.

Jezdíš po Berlíně na kole?

Dřív každý den, teď skoro raději chodím pěšky, mám totiž na mobilu pedometr a hrozně mě těší trhat rekordy.

Do antologie Na solar jsem vybral tvou povídku, která si hraje s tím, jak je Berlín multikulturní a hlavně jak různě se dá vztahovat k historii. Ty sama ses zabývala také historií české komunity v Berlíně. Byl to způsob, jak sis v Berlíně hledala místo?

Nehledala jsem si místo v Berlíně nijak cíleně, pragmaticky nebo bezstarostně. Spíš jsem psala a točila dokumenty, abych se nezbláznila, a hlavně o tom, co se mi podařilo nebo i nepodařilo pootevřít. Narodila se mi tu druhá dcera. Živila jsem se hlavně filmovými workshopy, učením češtiny a kdoví čím vším. Starala jsem se o dvě malé dcerky, učila jsem se kuchyňskou němčinu, dcerky rostly, rozvedla jsem se, všechno bylo časem lepší a lepší, až je to vlastně dnes úplně nejlepší, z dětí se staly dospělé děti, ale myslím, že jsem dřív měla co dělat, abych jim tu vytvořila láskyplné hnízdo. To jsem tady hledala nejvroucněji. Jistotu domova.

............

ukiázka z rozhovoru Jana Němce pro literární měsíčník Host