Nové, rozšířené vydání Legend a pověstí staré Šumavy, které sesbíral a přeložil Josef Rauvolf
Šumava - symbolem poslední "divočiny“. Hledáme v ní syrovost, tajemství a pocit, že nás něco přesahuje. Člověk se tu pořád ještě může ztratit – v mlze, v bažinách i v čase. Díky spojení se jmény jako Váchal nebo Klostermann se Šumava stala estetikou, evokující přízraky a pach rašeliny. Šumava je ale v naší paměti také otevřenou ranou, místem, kde se po staletí potkávala (a pak násilně rozdělila) česká a německá kultura. Foto: Jan Křikava
Nové vydání dávno rozebraného titulu, obohacené o čtyři desítky textů, doprovázejí ilustrace Ladislava Sýkory, zachycující stejnou úzkost, magii a divokost, již na Šumavě před sto lety vnímal mystik a vizionář Josef Váchal.
Josef Rauvolf pátral po šumavských legendách a pověstech ve sbírkách německo českého etnografa a folkloristy Gustava Jungbauera (1886–1942), německého sběratele pověstí a pedagoga Hanse Kollibabeho (1880–1950), česko-německého spisovatele a šumavského rodáka Hanse Watzlika (1879–1948) a v dobových vlastivědných časopisech z přelomu století.
Zatímco uvedení publicisté zachraňovali šumavskou lidovou slovesnost v první polovině 20. století, Josef Rauvolf ji oživil pro současného čtenáře. Jde o ozvěny časů, kdy mluvené slovo a přímé vyprávění dominovalo nad literaturou. Zatímco některé z těchto příběhů nesou stopy hrůz třicetileté války, jiné vyvěrají ze starších vrstev – snad z podhoubí pohanských tradic. V textech rezonuje animistické vnímání světa a magie, jimiž se naši předkové snažili vnést řád do nepochopitelného chaosu bytí. Právě zde leží hranice mezi pohádkou a mýtem: zatímco pohádka má vychovávat a krátit dlouhou chvíli, mýtus vyžadoval posvátnou víru.
Legendy a pověsti staré Šumavy jsou výjimečné právě tím, jak silně v nich mytický prvek přežívá. Drsná realita neprostupných hvozdů a nevyzpytatelné přírodní živly jako by v obyvatelích hor neustále probouzely ono zasuté vědomí, v němž stromy i prameny mají svou duši a svět kolem podléhá neustálým zázračným proměnám. Struktura krátkých útvarů často připomíná lidové morality – každý prohřešek je následován bizarní a neúprosnou odplatou.
Hodnotový žebříček starých Šumavanů tak můžeme snadno zrekonstruovat podle toho, co bylo trestáno nejvíce: vedle klení, hazardu či opomíjení víry to byla především pýcha a nenasytnost. Najdeme zde však i hlubší rovinu trestů, které stíhají ty, jež se provinili neúctou k přírodním zákonům nebo se opovážlivě pokusili rozkrýt tajemství, která měla zůstat skryta. V těchto momentech se prastará tabu potkávají s modernějším faustovským motivem lidské domýšlivosti. Pokud jde o samotné spektrum nadpřirozených bytostí, Šumava nabízí pestrou galerii přízraků. Zajímavým detailem jsou postavy „českého muže“ a „české čarodějnice“ – tyto etnicky vymezené bytosti vystupují v německém folklóru jako strašidla, což trefně ilustruje tehdejší vnímání národnostních hranic.
Překladatel a publicista Josef Rauvolf (*2. 1. 1953) se zasloužil o překlady řady knih zejména autorů beatnické literatury W. S. Burroughse, Jacka Kerouaca či Charlese Bukowského; za překlad Kerouacova díla Vize Codyho obdržel Cenu Josefa Jungmanna za rok 2011. Rauvolf byl šéfredaktorem české mutace časopisu Rolling Stone, redaktorem časopisu Instinkt a publikoval v řadě jiných médií. Podílel se na natáčení televizních pořadů, například cyklu Alternativní kultura (rež. Petr Slavík). Vydal monografii s názvem Hledání Jaromíra Nohavici.
Další články
Mnislav Zelený otevřeně o sexu a smrti amazonských indiánů
Ocenění Cestopis roku 2025 získala kniha novináře Eduarda Freislera Kubánské tango v rytmu blues