Andrej Longo píše o Neapoli: Desatero nebo mafie?

Neapolské desatero (ukázka z doslovu)

Při pokusu o výstižný a autentický popis ducha Neapole bývají badatelé často v úzkých. Jako by se kampánská metropole bližším definicím přímo vzpírala. Pokud už se nějaký akademik odváží formulovat definici neapolskosti, často předloží jen tezi, že je to město plné rozporů či paradoxů. Neapolci si při snaze o přiblížení povahy svého města často vypomáhají skladbou milovaného a bohužel již zesnulého písničkáře Pina Danieleho Napule è mille culure. Tedy doslova: Neapol je tisíc barev. Když tato píseň v roce 1977 vznikla, snažila se rozbít naivní a velmi zkreslenou představu o tom, že Neapol je bezstarostné město zalité sluncem. Pino Daniele si uvědomoval, že: „’a sape tutto ’o munno / Ma nun sanno ’a verità“, tedy

„zná ji [Neapol] celý svět, ale neznají o ní pravdu“.

Zpěvák tímto dokonale vyjádřil (navíc v jejich jazyce) tehdejší frustraci velkého množství Neapolců, kteří své město obvykle hluboce milují, ale zároveň nemohou popřít, že se potýká s mnoha problémy. Když se pustíme do analýzy dalších částí písně, zjistíme, že i z ní město vychází jako rozporuplné (stejně jako vztah zdejších obyvatel k rodišti).

Tuto ambivalenci cítíme díky nápaditému a rychlému střídání poetických výrazů: „Napule è addore ’e mare“, tedy „Neapol je vůně moře“, s výrazy plnými ošklivosti: „Napule è ’na carta sporca“, tedy „Neapol je kus špinavého papíru“. Třicet let po vzniku ikonické skladby Pina Danieleho se pokusil Neapol zachytit velmi podobným způsobem spisovatel Andrej Longo, avšak s tím rozdílem, že v jeho literárních obrazech převažuje hořkost.

Longo se narodil roku 1959 na Ischii, druhém největším ostrově v Kampánském souostroví, a zdá se, že k literární dráze byl téměř předurčen – jméno Andrej pro něj údajně vybral otec na počest postavy knížete Bolkonského z Tolstého románu Vojna a mír. Byť se pokoušel publikovat své povídky již v devadesátých letech, na literárním poli se neprosadil hned. Vystřídal různé profese – pracoval například jako plavčík, číšník nebo pizzař –, což mu pravděpodobně umožnilo získat velice

realistický pohled na život občanů Neapole, kde se do chapadel organizovaného zločinu bohužel často dostane i slušný a bezúhonný člověk.

Andrej psal zpočátku scénáře pro rozhlas, divadlo i film a na počátku milénia se jeho jméno začalo objevovat i na pultech knihkupectví. V roce 2002 vydal debutovou povídkovou knihu s názvem Più o meno alle tre (Přibližně ve tři), která vypráví o tom, co v Neapoli dělali různí lidé „přibližně ve tři“ hodiny 11. září roku 2001, kdy celý svět zamrzl u televizních obrazovek a sledoval teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku. V neapolských kulisách se odehrává i román s názvem Adelante (Kupředu, 2003), který vydal o rok později a v němž se opět snaží zachytit veškerou problematičnost města pod Vesuvem.

Po něm následovala právě povídková sbírka Deset, v níž je Neapol skutečnou protagonistkou. Kriminální žánr si vyzkoušel v detektivce Chi ha ucciso Sarah?(Kdo zabil Sarah?, 2009), na niž o mnoho let později navázal dílem La forma dei sogni (Tvar snů, 2023). Z jeho další tvorby můžeme zmínit například román L’altra madre(Ta druhá matka, 2016), ve kterém popisuje život dvou dospívajících a jejich matek a kde opět nechybí typické neapolské prvky, jako jsou taroty, skútry a zbraně. Svým zatím posledním dílem, povídkovou sbírkou Undici. Non dimenticare (Jedenáct. Nezapomínej, 2025), se vrací k žánru a rozsahu, jež mu sedí nejlépe, a volně tak navazuje na úspěšnou sbírku Deset.

Neapolští či s Neapolí tvorbou spjatí umělci zachycovali a zachycují rodné město formou různých žánrů a stylů – Salvatore di Giacomo v básních, Eduardo De Filippo v divadelních hrách, Pino Daniele v autorských písních, Rocco Hunt v rapu. Anna Maria Ortese v románu Žalostící stehlík (1993, česky 2019) líčí Neapol pomocí magického realismu, ale v rané povídkové sbírce Il mare non bagna Napoli (Neapol neomývá moře, 1953) použila neorealistický a reportážní klíč, stejně jako Roberto Saviano v Gomoře (2006, česky 2008). Ten později napsal dva poměrně rozsáhlé a velmi zdařilé romány o mladých neapolských mafiánech: Piraně (2016, česky 2019) a Zuřivý polibek (2017, česky 2021), které se některými tématy velice blíží Longovým povídkám ze sbírky Deset.

Velkolepý úspěch románové tetralogie Geniální přítelkyně (2011 až 2014, česky 2016 až 2018) Eleny Ferrante nastartoval nejen zájem o město Neapol, ale i o starší literární díla jí věnovaná.

Vraťme se teď ke sbírce Deset. V jejím názvu jako by bylo zamlčeno slovo přikázání. Longo totiž jednotlivé povídky pojmenoval právě podle biblického Desatera. Pokud bychom si dovolili paralelu a za starozákonního boha dosadili svatého Gennara (česky Januaria), k ně]muž se obyvatelé Neapole dodnes upínají, museli bychom usoudit, že k protagonistům jednotlivých příběhů není příliš milosrdný. Tento světec – jenž tradičně třikrát do roka provádí zázrak v podobě zkapalnění své krve, a pokud k němu nedojde, obyvatelům Neapole zatrne a obávají se nějakého neštěstí – v Longových povídkách trestá peklem, kde ovšem ty největší zatracence nepřežvykuje Lucifer, nýbrž do nich zatíná spáry mafie, která se v knize zdá být téměř všudypřítomná a všeprostupující a jíž se málokomu podaří se vyhnout. Na rozdíl od Dantova pekla jsou zde ovšem trestáni jak hříšníci, tak nevinní lidé a Očistec je v nedohlednu.

A proč se vlastně Longo rozhodl svoje povídky rámcovat křesťanským Desaterem?

Na italském jihu obecně byla křesťanská víra vždy silně přítomna, byť si ji zdejší lidé často vykládali po svém – jižanská forma katolicismu může připomínat spíše polyteismus, jelikož lidé dávají před trojjediným Bohem přednost místním světcům a často se víra mísí s pohanskými zvyky či pověrčivostí. Každopádně s katechismem se zde v mládí setká každý, proto je katolická morálka v italském povědomí přítomnější než u nás. A Neapol, byť hříšná (nebo právě proto?), je s náboženstvím odnepaměti spjata velmi úzce. Uvádí se, že se zde nachází až na pět set kostelů a v jejích uličkách každou chvíli narazíme na oltáříky. A když si uvědomíme, že se Neapol kvůli kriminalitě dodnes objevuje na nechvalně proslulém žebříčku nejnebezpečnějších evropských měst, utvoří nám to paradox, jejž se Longo rozhodl umělecky zpracovat. Nabízí se totiž otázka – jak se dá dodržovat či jak se dodržuje Desatero či obecněji křesťanská morálka ve městě, kde je tak vysoká zločinnost a které má do velké míry ve své moci mafie?

................

z doslovu překladatelky Moniky Štefkové