A jestli se nezabili...když rodiče nerozumějí dětem a děti nechápou své rodiče

Ukázka z doslovu překladatelky Markéty Musilové:

.............

Hlavní hrdinka Miranda, divadelní herečka žijící v Paříži a svobodná matka, zažívá typický příběh ženy kolem padesátky. Jediné dítě jí pomalu vylétává z hnízda a ona namísto toho, aby se konečně zaměřila na svůj život, řeší každodenní problémy a manželské neshody vlastních rodičů, kteří tráví důchod na rozpadajícím se sídle kdesi hluboko ve francouzském vnitrozemí, o které se dělí se dvěma lamami, osmi kachnami, dvěma ochočenými kočkami a bezpočtem toulavých koček a také s mrazákem Boswell z roku 1971, napěchovaným neméně letitým jídlem.

Miranda díky tomu, že žije v Paříži, je na rozdíl od starší sestry Charlotte pravidelně konfrontována nejen s postupným fyzickým i psychickým úpadkem rodičů, ale také s nepochopitelnou dynamikou jejich vztahu, která stojí a padá s tajemným „incidentem“, událostí, k níž došlo v době, kdy byly obě sestry ještě malé, ale která zásadně poznamenala život celé rodiny. A není to jediné tajemství, které filozof Peter a jeho žena před svými dcerami mají.

Nikdo není jen tím, kým je teď

Julian Barnes, jeden z čelných představitelů literárního postmodernismu, stavěl svá díla, mj. slavného Flaubertova papouška, na přesvědčení, že realita je souborem znaků – lidským výtvorem, v podstatě dalším textem. V praxi to znamenalo konec jednoznačných, dogmatických, tzv. velkých vyprávění, a také rezignaci na jakoukoliv pravdivost či jistotu. Neexistuje tak jen jeden velký univerzální příběh – minulost sestává z mnoha střípků a fragmentů a každé nové vyprávění postupně ty staré přepisuje. Jak píše Ladislav Nagy ve své knize Palimpsesty, heterotopie a krajiny, pokud budeme skutečně brát dějiny čistě jako konstrukt, musíme v téže chvíli připustit nejrůznější interpretace, možnosti přepisování a vícero pohledů na věc. Hlavní roli v tomto procesu hraje samozřejmě čtenář/divák a pak vypravěč, který je však jen další postavou, tedy někdo, jehož věrohodnost musí být zpochybňována.

Právě minulost, funkce vzpomínek v našem životě a realita vnímaná v různých perspektivách spojuje tvorbu Juliana a Camilly Barnesových. Minulost je vždy spjata s pamětí konkrétního jedince a je závislá na tom, co si vybavuje. Jenže, jak tvrdí mj. Aleida Assmannová, to je v podstatě rekonstrukce, vychází se vždy z přítomnosti, čímž dochází k poznamenání, přetváření a kontaminaci. Paměť se tak pokouší obnovit něco, co bylo, ale už není. Proto o nějaké pravdivosti nebo věrnosti nemůže být ani řeč.

Román Camilly Barnesové se navenek tváří jako lehce ironická sonda do života stárnoucích rodičů, viděného očima jedné z jejich dcer. V knize však hraje zásadní roli minulost, ať již osobní, nebo v podobě dějinných událostí. Právě minulost je to, co hlavní postavy, filozofa Petera a jeho ženu, označovanou pouze jako máma/babička, spojuje, ale také rozděluje. Barnesová si s lehkou nadsázkou pohrává s tzv. nedůvěryhodným vypravěčem, tedy s literárním postupem, který je v britské literatuře oblíbený již od dob slavného Tristrama Shandyho nebo Moll Flandersové. Nevěrohodné vypravěčky u Barnesové však nejsou ani typem pícaro, ani klaunem, stejně tak nejde o typ vypravěče, jehož prostřednictvím si autor cíleně hraje se čtenářem.

Postava matky/babičky je spíše směsicí naivního vypravěče a blázna – vzpírá se minulosti i upadajícímu mentálnímu zdraví pomocí jakéhosi obranného mechanismu, své vzpomínky si upravuje a vytěsňuje vše, co jí není příjemné. Své okolí tím baví, minimálně v případě, kdy se nejedná o stěžejní věci – například při debatě o tom, zda byl Steve McQueen černoch, kdy odmítá možnost, že by mohli existovat dva slavní muži téhož jména, nebo když se při rodinné oslavě řeší, kdo a kdy přistál na Měsíci. Rodina tyto občasné výstřelky přičítá matčině věku a zdravotnímu stavu. S menší libostí však již rodinní příslušníci hledí na to, jak matka manipuluje s událostmi ze svého vlastního života: ještě jsou ochotni akceptovat, že matka odmítá uznat nová jména někdejších koloniálních měst a zemí (že Salisbury už je dávno Harare a že nic jako Rhodesie neexistuje a je to teď Zimbabwe). V Británii to není ostatně nic neobvyklého, starší generace se nikdy nesmířila s pádem Britského impéria a dodnes na ně nostalgicky vzpomíná jako na Zlatý věk. Matčina tvrzení, že má celoživotní trauma z válečného přídělového systému, ačkoliv byla v té době ještě nemluvnětem, a že její dědeček padl jako hrdina za první světové války, když ve skutečnosti zemřel až mnoho let po ní a ze zcela jiného důvodu, vnímají dcery jako úmyslnou manipulaci a citové vydírání.

............