Kam až může člověka dohnat spirituální zneužívání a jak z toho ven

Jak mnozí čtenářky a čtenáři vědí nebo se správně domnívají, sama jsem spirituální zneužívání zažila. Jako třetí ze sedmi dětí jsem se na aarodila v roce 1983 v Ansbachu a mé dětství a mládí charakterizovala chudoba, sociální vyloučení a zbožnost rodičů, kteří jedinou spolehlivou oporu ve svém životě nacházeli v luterské evangelické víře. 
Když mi bylo 15 let, konvertovala má rodina ke katolictví a brzy nato se dostala do kontaktu se spirituálně totalitními katolickými skupinami a hnutími. Krátce po maturitě jsem plna nadšení sama vstoupila do duchovní rodiny „Dílo“ (Geistliche Familie „Das Werk“), ke které jsem patřila osm let.

Zneužití, které jsem v tomto čase zažila, mě nejen dohnalo na hranici sebevraždy, ale rozložilo mou osobnost takovým způsobem a do takové hloubky, která je — o tom jsem přesvědčená — pro ty, jichž se to netýká, jen těžko pochopitelná. 

Že jsem tuto zkušenost přežila a dnes vedu samostatný a šťastný život manželky, matky, autorky, zaměstnankyně a brzy i promované filozofky, děkuji především lásce mého muže, který při mně bez váhání stál od samého počátku i v těch nejtemnějších momentech. Téměř stejně důležité pro mě bylo studium teologie. Odkrylo mi, jak zvrácená byla spirituální ideologie, do které jsem se nechala vmanipulovat coby do „pravdy víry“. Toto poznání mi umožnilo začít se od této ideologie pozvolna osvobozovat. Ale právě: jen „začít“. 
I přes lásku svého muže a poznatkům ze studia jsem rázem stála před výzvou, kterou jsem musela ustát sama. Znamenala porozumět tomu, co se mi vůbec stalo. Vždyť já sama jsem přece v tomto společenství chtěla žít a důvěřovala jsem církvi, která toto společenství uznává a podporuje. Otázka, kterou jsem si kladla, zněla: Co mě tak zlomilo? Od jakého bodu to se mnou šlo špatným směrem? A co bylo tímto špatným směrem? 

...............

Doris Reisinger

Z doslovu:

Jakékoliv zneužívání či zanedbávání je vždy bolestivé téma. Poškozuje nejen samotnou oběť, ale i celý systém, v jehož rámci se odehrává. Zneužívání, které probíhá pod záštitou duchovních hodnot a v rámci instituce, jež má tyto hodnoty zprostředkovávat, je o to bolestnější. O to důležitější je před tímto tématem neuhýbat, ale postavit se mu čelem. A právě to Doris Reisinger ve své knize dělá. Nezakrývá přitom skutečnost, že motivací pro napsání knihy je i její vlastní náročná zkušenost, která zvýšila citlivost pro podobné příběhy. Přesto se snaží o objektivitu. Své úvahy rámuje soudobými poznatky o náboženství, spiritualitě a psychologii a doplňuje je konkrétními příběhy lidí z jejího vlastního okolí. Díky tomu je její text nejen inspirativní, ale i teoreticky ukotvenou reflexí, která může posloužit každému, kdo chce kontextu duchovního zneužívání lépe porozumět.

Kniha nepochází z českého prostředí, bohužel však nejsou příklady a příběhy v ní uvedené nikterak přehnané a všechny popsané nešvary můžeme nalézt i u nás.

Z vlastní praxe v oblasti psychoterapie a duchovního doprovázení vím, že podobné příběhy nejsou ojedinělé a že setkávání s nimi bývá nesmírně náročné. České prostředí je však navíc v lecčems specifické. Podle některých výzkumů jsme nejateističtější země na světě a zkušenost marginalizace církve se nutně propisuje i do jejího vnitřního života. Zdá se, že se naše církev naučila žít v obranném postoji vůči světu, a to někdy až chronickém. Čtyřicet let komunismu tento postoj ještě prohloubilo a zároveň zabránilo plnému přijetí a prožití závěrů II. vatikánského koncilu. Církev hlídaná ostrým okem režimu neměla možnost přetvořit své vnitřní struktury, prohloubit vztahovou dimenzi života a integrovat zdravější pojetí autority. Celá situace navíc výrazně ovlivňovala život řeholních společenství, a to nejen v oblasti přímé perzekuce. 
V mnoha těchto společenstvích se například přijímali noví členové bez možnosti zohlednit jejich osobnostní zralost či psychologické dispozice. To vytvořilo zátěž, kterou si mnohá z nich nesou dodnes. Omezení daná režimem zároveň limitovala možnosti zájemců prozkoumat různá společenství a vybrat si jim nejlépe odpovídající spiritualitu. Někteří dokonce prožili celé období formace v utajování a provizorních podmínkách, aniž by měli dostatečnou příležitost zakusit styl života, ke kterému se zavazovali. Znám i ženy, které do kláštera vstupovalyv pouhých čtrnácti letech. Po pádu komunismu tak mnozí ze dne na den vkročili do života, na který nebyli připraveni.
Tento historický kontext má stále své následky. Dodnes je v mnoha (zejména ženských) řeholních komunitách patrný velký tlak na výkon a trpělivé snášení obtíží. To často zahrnuje i vysoké časové nároky plynoucí ze snahy udržet denní harmonogram a strukturu modliteb klauzurovaného způsobu života i tam, kde se společenství navenek hlásí k aktivnímu apoštolátu. Důsledkem je nedostatek času na odpočinek, spánkový deficit, a mnohde i nerespektování nebo devalvování základních potřeb, např. dietních omezení. Není divu, že výzkumy v některých případech ukazují i horší fyzické zdraví českých řeholníků a řeholnic oproti běžné populaci.
Zároveň je těžké takové prostředí opustit. Mnozí a mnohé by možná odešli, protože je pro sebe vnímají jako nezdravé nebo přímo škodlivé, ale brání jim v tom nejen jejich hodnoty a vnitřní závazky, ale i ryze praktické důvody. Po letech práce, která nebyla oficiálně vykazována, zjišťují, že nemají sociální zabezpečení ani prostředky, jak se znovu postavit na vlastní nohy. Bez podpůrné sítě si prostě nemohou dovolit odejít.

Řeholní společenství jsou ale pouze jednou z oblastí, kde se duchovní zneužívání může objevovat. I kniha Doris Reisinger tuto skutečnost reflektuje v širší rovině a ukazuje, co všechno může pod duchovní zneužívání či zanedbávání spadat.

Věnuje se přitom také duchovnímu doprovázení, u kterého bych se nyní chtěla zastavit i já. Autorka klade velký důraz na „duchovní sebeurčení“, což je pojem, který v našem prostředí příliš často neslyšíme. Stručně řečeno, tento termín říká, že náš duchovní život za nás nikdo neodžije a každý má svou vlastní jedinečnou cestu a vlastní zdroje, které mu na této cestě pomáhají. Ty si ale musí každý objevit sám — a svým tempem. To je rozhodně cenné zdůraznění této knihy, kterého není nikdy dost. I na kurzech duchovního doprovázení se opakovaně snažíme motivovat účastníky, aby naslouchali, dokázali kráčet vedle doprovázeného tak, jak to právě potřebuje a odolávali přitom pokušení ho trochu „popostrčit“, uchránit ho bolestivého zranění nebo urychlit jeho růst nějakou dobře míněnou konkrétní radou. 

Důraz na doprovázení a naslouchání namísto určování cesty druhého a udělování rad, a to i těch nejlépe míněných, dává totiž smysl i z psychologického hlediska.

Za prvé, i když si někdy myslíme, že už druhého člověka známe, nikdy nežijeme v jeho kůži a nikdy nevidíme jeho situaci celou. Vždy existují oblasti, které jsou pro nás skryté a někdy nemáme tušení ani o věcech, které mohou být pro řešení dané situace důležité a mohly by nám ji nasvítit z úplně jiného pohledu. To může být z různých důvodů. Možná nám je doprovázený neřekl, protože k nám teprve sbírá důvěru, něco si chrání, nebo má v dané oblasti vlastní slepou skvrnu, která i jemu brání vidět celou skutečnost. Nevíme — proto se vyvarujme rychlého hodnocení toho, co by měl dělat. 

Psychologie zároveň říká, že jen takové řešení, na které si člověk přijde sám, je skutečně nosné a může něco v životě doprovázeného změnit. Neuropsychologie navíc ukazuje, že mozek nevyžádané rady vnímá jako ohrožení a spouští stresovou reakci — snad proto, že mohou člověka nutit jít někam, kam nemůže, nechce nebo ještě není připraven jít, že vytvářejí nátlak (co bude, když odmítnu?) a vysílají signál, že doprovázený není dost kompetentní k tomu, aby svou cestu s Boží pomocí rozlišoval a směřoval sám.
Přesto může kniha vyvolávat i určité napětí. Laťka je v ní vysoko a způsobů, jak omezit duchovní sebeurčení druhého tolik, že nás to může v obavách doslova zmrazit na místě. Není nakonec lepší nedělat nic než se snažit, jak jen mohu a umím, když mi nakonec ještě hrozí obvinění, že druhé duchovně zneužívám? V praxi je totiž ideál doprovázení, který kniha popisuje, jen stěží dosažitelný. Každý z nás někdy druhým aspoň trochu manipuloval. Každý z nás někdy udělil nevyžádanou radu, vyjadřoval se k řešení alespoň nonverbálně nebo promítal své preference i zranění do života druhého.

................

ukázka z doslovu Kláry Maliňákové(1983). Ta je členkou kongregace Sester Dítěte Ježíše od Mikuláše Barrého. Vystudovala obory molekulární biologie a genetika (Mgr.), teologie (Bc.) a sociální a spirituální determinanty zdraví (Ph.D.). Působí na Institutu sociálního zdraví Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde se zabývá zejména výzkumem spirituality a zdraví i různými aspekty duševního zdraví v psychosomatických souvislostech. Je také psychoterapeutka a členka týmu, který již přes 10 let organizuje v České republice kurzy duchovního doprovázení.