Jasná řeč Terezy Boučkové

Osud tomu chtěl, že jsme s Terezou Boučkovou sousedé přes kopec. Vídám ji, jak drandí na kole, nebo jde městem ze spinningu na veslařský trenažér. Většinou mě sprdne, jak to, že slibujeme rodinnou návštěvu a furt nic. Já většinou odpovím, že nápodobně. Asi je to i z jejich knih cítit - autorka je rázná žena, žádnej cimprdlík, Zocelená životem a sporty.

Ale ke knihám. Indiánským během v roce 1988 dokázala, že i dcera Kohoutova může výborně psát. Rok kohouta je podle mého mínění obdivuhodná kniha - tématem, zpracováním, odvahou a přestože jde o text velmi osobní, nakonec i univerzálností (překlady do němčiny, španělštiny, arabštiny, nebo slovinštiny - další se chystají -  to dokládají). To, že autorka používá život a lidi kolem sebe ke své tvorbě, není v literatuře nic tak nezvyklého, ale je pravda, že okolí se ji už pro tuto vášeň částečně i bojí (kdoví, kdo a jak bude příště zase v "beletrizovaném deníku" použit). I když knihou Život je nádherný, která je vlastně, zjednodušeně řečeno,  záznamem událostí, zpráv a emocí jednoho spisovatelčina roku, prý přiznaná autobiografičnost v díle Terezy Boučkové končí, osobně očekávám časem nějaké pokračování. Ta paralela s Vaculíkem je totiž trefná - ten to přece taky jinak, než o sobě vlastně neuměl.

Pořad Jasná řeč Josefa Chuchmy sleduj TADY