Vydali jsme se rodinně na jeden z mimopražských Bártových koncertů. Byl tak dobrý, že jsem se dvě hodiny jen tak vegetativně klátil a moc nevnímal svět kolem sebe. Kam se to tenhle chlápek vlastně postupně dostal? Pamatuju máničku s dost dlouhejma vlasama a řízným hlasem. Zpíval v plzeňské kapele Alice, což byla taková tvrdší a mnohem míň úspěšná Lucie. Jenže ten hlas byl slyšet a vlastně i vidět. Takovej Chris Cornell ze Soundgarden v té nej formě. Pak to začalo kolem Bárty trochu smrdět popem. Na několik let se upsal muzikálu Jesus Christ Superstar. V rádiu pouštěli jeho takový celkem nijaký písničky a On My Head z filmu Snowboarďáci byl hit éteru. Nejvíc se tehdy odvazoval v funky rap monstru J.A.R. Jenže jak už kdysi říkal Zdeněk Suchý: Bárta je velmi bystrej a svéráznej chlápek, ví moc dobře , co chce. A taky jo: najednou se z desky Illustratosphere v roce 2000 vyklubal Bárta celkem jiný. Hlas přestal tlačit na pilu, v základu jazz, všude samá harmonicky náročná aranž, vlastní nebanální texty, ušité přímo na horsko-drážní frázování a přitom velmi, velmi zpěvné. Pak už se přidalo všechno ostatní: zpívání rukama, vážky, Bobby McFerrin, herecká kreace vodníka v Kytici, zájem o ekologii....O tom a mnohém dalším v knižním rozhovoru.