Ukázka:

Peking, 28. února 1911.

– Nic dalšího se tedy již nedozvím. Nenaléhám; poroučím se… mimochodem uctivě a pozpátku, protože to vyžaduje protokol a protože se jedná o Císařský palác, o audienci, ke které nedošlo a jež nikdy nebude udělena… Tímto doznáním – směšným, či diplomatickým, podle tónu, jímž je vysloveno, – musím uzavřít, předtím než jsem v něm skutečně pokročil, tento sešit, z nějž, jak jsem doufal, vytvořím knihu. Ani kniha nebude. (Pěkný posmrtný název při neexistenci knihy: „Kniha, která nebyla“). Věřil jsem, že je předem hotová, „završenější“ a prodejnější než kterýkoli zavedený román, hutnější než jakýkoli jiný soubor takzvaně lidských dokumentů. Lépe než smyšlené vyprávění zmocnila by se při každém ze svých skoků do skutečnosti veškeré magie uzavřené v těchto zdech…, do nichž nevstoupím.

Nelze popřít, že Peking je mistrovským dílem tajemného uskutečnění. A tak se trojité rozdělení jeho měst neřídí zákony v nich žijících davů ani ubytovacími potřebami lidí, kteří zde jedí a rozmnožují se. Hlavní město největší říše pod sluncem bylo tedy zamýšleno za svým vlastním účelem; navrženo jako šachovnice na samém severu žluté pláně; obklopeno geometrickými hradbami; protkáno třídami, rozděleno pravoúhlými uličkami a pak jediným mohutným rázem vztyčeno… – následně obydleno a nakonec zaplaveno na svých pochybných předměstích cizopasníky, to jest čínskými poddanými. – Ovšem hlavní čtverec, Tatarsko -mandžuské město, byl vždy vítaným útočištěm dobyvatelů – a tohoto snu: Uprostřed, v nejhlubším středu Paláce, tvář: dítě -muž a Císař, pán země a Syn Nebes (jemuž svět i novináři vytrvale říkají „Kuang -sü“, což je označení doby, v níž panoval, – tedy 1875–1908 po Kristu). Skutečně žil, pod jménem živého člověka, avšak nevyslovitelným… On, – a protože nemohu vyslovit jeho jméno, propůjčuji evropskému zájmenu veškerý důraz mandžuského pozdravu (spojené pěsti a rukávy pozdvižené ke skloněnému čelu), který Jej označuje… On zůstává postavou a vtěleným symbolem nejpatetičtějšího a nejsmrtelnějšího z živých. – Jsou mu vyhrazeny nemožné skutky… a je možné, že je skutečně vykonal. Jsem si jist, že zemřel tak, jak už nikdo neumírá: na deset zcela přirozených nemocí, ale především na tu jedenáctou – neznámou – že byl Císař – neboli oběť určená už po čtyři tisíce let jako smírný celopal mezi Nebem a lidem na zemi… … a místo jeho oběti, prostor, do nějž ho zazdili, ono Purpurové zakázané město, – jehož hradby mne nyní zadržují, – se stalo jediným možným místem tohoto dramatu, tohoto příběhu, této knihy, která bez Něj už nemá žádný smysl…

Přesto jsem napřel veškeré úsilí k tomu, abych zachytil jeho Přítomnost a zvenčí shromáždil všechny uprchlé záblesky „Vnitřku“. V tomto ohledu jsem spoléhal na profesní pronikání našich evropských lékařů. Jsou tu, utábořeni podél „Velvyslanecké ulice“, nedaleko ústí palácové stoky, připraveni vetřít se všemi možnými škvírami, a jakmile jednou zaujali své místo, kolegiálně kousnout kohokoli dalšího, kdo by se dožadoval vstupu. Čas od času se nejvyšší místa obrátí na lékaře z určité země, a velvyslanectví této země se od té chvíle vychvaluje, že má – jako jediné – na starost Jeho Císařské Zdraví. – Dva či více pilulkových doktorů zároveň se vychloubá, že byli jako jediní povoláni, požádáni o radu, a s nejhlubším opovržením se vyjadřují o všech ostatních. A hledí si do očí beze smíchu. Měl jsem strach, že narazím na lékařské tajemství. Projevili však jen profesní indiskrétnost… Jejich lékařské zprávy šustí tímtéž papírem, týmiž velkými hygienickými slovy, jimiž ověšují a odsuzují kteréhokoli ze svých měšťanských zákazníků. Potvrdili, že On, Jedinečný, patrně trpí dětskými neduhy, těmi, které může každý potomek svést na své rodiče… Vše uzavřeli slovem de -ge -ne -ra -ce… Zkrátka, že Syn Nebes chřadne… dědičnou chorobou!

S odporem ke svatokrádežné nevědomosti svých krajanů jsem se obrátil k místním eunuchům. To je další bratrstvo, stejně ctihodné, ale uzavřenější. Ne každý se k nim může přidat: nejprve požadují osvědčení. Všechny funkce tu jsou restriktivní, s jistými úlevami. Takže otcovství je povoleno na vyšších stupních, a zrada na všech. Pokusil jsem se některou z těchto osob podplatit. Výsledek neodpovídal výdajům: dozvěděl jsem se otřepané historky, kterými už místní tisk dávno naplnil své sloupky; žádné tajemství alkovny jsem opravdu neodhalil. Na eunuchy se za to nezlobím: alkovna, vyznačená závěsy a výklenkem, v Paláci patrně neexistuje. Zbývali čínští lékaři. Vyzbrojeni cizími recepty, avšak věrni domácímu lékopisu, jsou velmi hrdí na svoje pochybné dvojsečné vědomosti. Jeden z nejlepších svolil po dobré večeři u mne doma, sestávající rovným dílem z francouzských a pekingských pokrmů, že mi vylíčí a názorně předvede scénu lékařského vyšetření uvnitř Paláce.

Povolaný lékař klečí na zemi se skloněnou hlavou, poté co devětkrát padl na tvář. Císař a strašlivá stará vdova sedí výš, než může kdokoli pohlédnout. Dotazovaný lékař si netroufá promluvit. K řeči musí být přiveden. S velkou úctou se zeptá, „v které části Velectěného Těla ráčí nespravedlivě trpět Jeho Nevyslovitelná Osoba…“ Vznešená stařena odpoví za Něj, že „se mu pod kůží vzbouřily tělesné šťávy…“ Povolaný lékař velmi uctivě něco doporučí. Už neví co (jistě ne zahraniční lék! – to by byl obviněn ze zrady, z pokusu o otravu, – a už vůbec ne nějaký čínský prášek! – nechali pro něj přece poslat kvůli jeho zahraničním vědomostem!). Přesně si vybavuje následující pocit: – Cítil jsem, že mi hlava nedrží zrovna pevně na ramenou… Uchoval si ji. Blahopřeji mu. To je všechno. To je všechno. Vzdát tuhle partii? Dávám si poslední šanci, jak proniknout „Dovnitř“. Osvojím si jeho řeč, tvrdou „severní mandarínštinu“; – a od nynějška se obejdu bez prostředníků, bez eunuchů, budu čekat na příležitost, která mi umožní… … říct nebo provést… co? Nevím. Pro všechny případy se této šance držím a se zoufalou energií se vrhám na slovní zásobu jazyka „kuan -chua“. Obyčejně se o něm říká, že je třeba se mu věnovat od dětství až do stáří, než je člověk schopen psát a formulovat věty na úrovni venkovského studenta. To je možné. Skutečně se vše odvíjí snadno.

Jsem si vědom svých úspěchů. – Breptám, mluvím, – řeknu už cokoli. Nevím, komu mám blahopřát: sobě, jazyku nebo svému učiteli? Proti vší logice jsem si uprostřed Číny vybral za učitele cizince, nevzdělaného barbara, ba co víc, mladého Belgičana! Ohromující lehkost, s níž se všemu učí, a možná i všemu vyučuje, na mne velmi zapůsobila. Oficiálně vede na Šlechtické škole kurz „politické ekonomie“. Kdekoli jinde by mě to zneklidnilo… Dohodli jsme se však, že se budeme bavit pouze čínsky, abychom si lépe rozuměli. Můj učitel by se velmi podivoval skutečnému účelu mých setkání s ním. Je to dobrý synek význačného kupce z Velvyslanecké čtvrti. U otcových vah jsem ho nikdy neviděl. Mluví však s takovou úctou o svém otci, o obchodě, o rodině, o „hospodaření“, o domácím služebnictvu, o vozech, koních a zásadách svého otce, – že nepochybně považuje za nemožné vést v Pekingu počestný život jiným způsobem než jeho otec… – Pokud jde o literaturu, čte Paula Févala. Jestli se dostanu tam… kam už ani nedoufám, – on bude jako první překvapen mým úspěchem, – zděšen svým podílem na mém úspěchu… který je, jak jsem už uvedl, nepravděpodobný. – Je to dobrý učitel. Angažoval jsem ho na další měsíc. A předem prohlašuji, že jsem připraven se všeho vzdát.

..............

překlad Petr Janus a Veronika Matiášková