KAPITOLA 2 (ukázka)

HODINÁŘSTVÍ V ULICI ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE (1905–1907)

Marie se narodila v Kyjevě, kam její otec Pinchas Kerns přijel v roce 1873, téměř dvacet let před jejím narozením, z malého městečka La Chaux-de-Fonds v západním Švýcarsku. Otec byl hodinář, stejně jako jeho otec a dědeček, a hodlal si otevřít vlastní podnik podobný malým švýcarským firmám, které v té době zahájily své vítězné tažení po světě. Pinchas měl přátelské vztahy s majitelem hodinářství Louisem Brandtem, který později založil firmu Omega, a právě ten ho přivedl na tuto myšlenku. Pinchas byl prvotřídní řemeslník a při své píli a svědomitosti mohl v Kyjevě spustit výrobu hodinek ze švýcarských součástek a na novém místě utržit slušné peníze. Louis Brandt jeho počin dokonce částečně financoval. Ušlechtilá mise propagátora západního kapitalismu se sice nakonec nezdařila, ale Pinchas k novému místu přirostl, oženil se s místní židovskou dívkou a měl s ní tři syny a dceru Marii. Postupně se naučil oba nové slovanské jazyky. Jejich párovost pro něj nebyla nic nového, protože v jeho rodném La Chaux-de-Fonds vedle francouzštiny téměř rovnoprávně existovala němčina, a tuto navyklou dvoujazyčnost doplňovaly ještě dva židovské jazyky – domácké jidiš a „vysoká“ hebrejština, jaká se na pravého Žida sluší.

Švýcarské peníze, které vložil do stěhování a vybavení, nepřišly tak docela nazmar, protože jakmile se Kerns přesvědčil, že obchody mu jdou mnohem hůř než řemeslo, otevřel si v ulici Zvěstování Panny Marie opravnu všelijakých výrobků bez rodokmenu od místních mistrů. Velmi si cenil svého řemesla, kdežto k obchodu se stavěl pohrdavě, protože jej považoval za druh podvodu. Přestože Marxův Kapitál byl v té době už napsaný a světový génius, který se ještě neprojevil v plné síle, v té perspektivní knize zmiňoval Pinchasovo rodné město La Chaux-de-Fonds nesmírně lichotivě (jelikož v něm spatřoval vzor kapitalistické specializace výroby), hodinář si tu bibli komunismu nikdy nepřečetl. Celý svůj život zůstával řemeslníkem a nejenže nedorostl do komunistického smýšlení, nedorostl ani do smýšlení kapitalistického…

Zato jeho děti si brzy osvojily pokrokové ideje lidstva, a i když svého hodného, veselého a po všech stránkách dobrého otce měly rády, neustále si dělaly legraci z jeho archaických zvyků, francouzského přízvuku a staromódních švýcarských žaketů, které nosil bezmála čtyřicet let. Všechny děti Kernsovy švitořily francouzsky, a představovaly tak velmi zvláštní zjev – jejich soukmenovci mluvili jiným jazykem. Přestože hodinářovi potomci jazyk své matky ovládali skvěle, rádi spolu prohodili pár slov aristokratickou francouzštinou, která se v jejich ulici rozhodně nepoužívala. Vzdělání dostávali doma, přičemž v době, kdy na tom rodina byla ještě poměrně slušně, najali pro dva starší syny, Marka a Josifa, domácího učitele, ale pak rodina přišla na mizinu a Michaila učili starší bratři. A když Michail vyrostl, učil zase sestřičku. V lepších časech do domu docházel dokonce i učitel hudby, pan Kosarkovskij, student, který se stal rodinným přítelem…

Marie byla neobyčejně horlivou studentkou. Mezi dětmi Kernsovými panovaly velmi něžné vztahy a nejmladší sestru všichni zbožňovali. Přesvědčení o lásce lidí kolem, obzvláště mužů, ji v dospělosti občas dostávalo do pořádných problémů, ale v mládí jí jen přidávalo na půvabu. Gymnázium s kvótami pro počet židovských studentů bylo kvůli okolnostem oněch let pro Kernsovy děti nepřístupné. Nejstarší bratr Josif se brzy přidal k proletářům. Mladší bratr Mark u zkoušek neuspěl, Michail se o ně ani nepokoušel – oba gymnaziální studium absolvovali externě. Pracovní styky Pinchase Kernse s majitelem firmy Louisem Brandtem se už dávno dostaly do slepé uličky, ale vřelé vztahy v písemné podobě pokračovaly i s jeho nástupcem, Louisovým nejstarším synem. Svůj dluh Pinchas splatil v termínu a čas od času u Omegy nakupoval hodinové součástky.

Rodina pomalu, ale jistě chudla. Domácnost zůstávala nehledě na chudobu pohostinná, neustále se tam pořádaly čajové dýchánky a hudební večírky, na které přicházela různorodá a roztodivná mládež. Svobodomyslná… Obzvlášť hodně lidí chodilo v teplé části roku, kdy se samovar roztápěl na malém dvorku, který přiléhal k bytu Kernsových v přízemí. Chudoba veselí nebránila. V říjnu 1905 v Kyjevě propukl židovský pogrom, který dovršil ten pomalý proces ožebračování: hodinářství skončilo celé rozmlácené, rodinný majetek rozkradený; co pogromisté neodnesli, to zničili. Dokonce i samovar se jim podařilo rozdupat. Kyjevští židovští obchodníci i řemeslníci přišli na mizinu, ale následky pogromu neměly jen materiální povahu. Židé, kteří pogrom přežili, pocítili, jak tenká je blána, která je dělí od naprosté záhuby. Na mysli poklesli a posmutněli talmudisté naplnění božskými texty a historickými svědectvími z tisícileté minulosti. Do módy přicházel sionismus, který hlásal, aby se Židé-vyhnanci shromáždili ve Svaté zemi, aby tam obnovili historický Izrael, ale nemenší úspěch mezi židovskou mládeží měly i socialistické ideje. Revoluce roku 1905 byla poražena, ale myšlenka na novou, očistnou a osvobozující revoluci zneklidňovala mnohá srdce.

V módě byla politika. Jen Pinchas Kerns, který odmlada rád četl noviny v dostupných jazycích, přestal mít o spory novinářů a politiků zájem, nechal čtení novin a místo toho se pustil do opravy staré hrací skříňky, kterou zničili pogromisté. Jen vzdychal, když mlčky poslouchal nekonečné rozhovory svých synů a jejich přátel o přestavbě nehumánně uspořádané společnosti, o blížících se změnách a boji, od něhož starý Pinchas nic než nové pogromy a nepříjemnosti nečekal. Patnáctiletá Marusja, kterou po tři dny pogromu, od osmnáctého do dvacátého října, schovávali dobří lidé, sousedé Jakovenkovi, u sebe v ložnici (a během těch nejnebezpečnějších hodin ve sklepě), vyšla na světlo boží jako Krista milující radikálka. Její povaha plně dozrála v těch pro Kyjev ostudných dnech, a dříve přívětivý svět se teď hrubě rozdělil na dvě části, bez jakýchkoli odstínů a nuancí: jedni byli bojovníky za lidskou důstojnost a svobodu, druzí jejich nepřáteli, vykořisťovateli a černosotněnci. Jakovenkovi, kteří Marusju schovali, nosili jí jídlo a po všechny ty strašné dny ji udrželi při životě, nepatřili k jedněm ani druhým, a Marusja je pro větší pohodlí zařadila mezi příbuzné, které má člověk rád kvůli jejich přirozené blízkosti.

Zatímco Pelageja Onisimovna Jakovenková vytahovala nevelkou ikonu Madony vystavenou v okně mezi dvěma rámy, Marusja se dívala na ten kousek pomalovaného dřeva a zažívala pocit zmateného vděku k oběma: jak k ohromné ukrajinské sousedce s miniaturníma očkama a připínacím copem, tak k židovské ženě Miriam, ke své jmenovkyni Marii, s Ježíškem, jež ji obě zachránily před řvoucím, zvířeckým davem lidí, kteří se prohlašují za křesťany. Tady na tom místě se Marusjiny myšlenky jaksi zašmodrchaly, vnitřní jasnost se rozpadala a svět už se nedělil napůl, na špatné a dobré, ale nějak jinak.

Pelageja Onisimovna a strýc Taras byli monarchisté, patřily jim dva domy a hostinec, byli to tudíž vykořisťovatelé, ale lidé to byli dobří, dokonce hrdinové. Proslýchalo se, že během oněch strašných dní pogromisté pozabíjeli ruskou rodinu, která u sebe schovávala židovskou stařenu. Jakovenkovi zřejmě hodně riskovali, když si domů vzali Marusju…

Všechno se to dalo jen těžko pochopit, jedna myšlenka překážela druhé, nic jasného, žádný pořádek – jen neklid a pocit, že je třeba nějak zásadně změnit život. Ostatně, měnil se sám, i bez Marusjina přičinění: nejstarší bratr Josif, člen oddílu židovské sebeobrany, byl jako všichni, kdo ve dnech pogromu vzal zbraň do ruky, poslán na tři roky do vyhnanství do Irkutské gubernie. Mark opustil rodinu ještě dřív – když vystudoval právnickou fakultu na Petrohradské univerzitě, zůstal v hlavním městě a dostal tam bezvýznamné místo v advokátní kanceláři. K otcovu velkému zklamání Mark za své „vysoké“ vzdělání zaplatil – podle otce – mrzkou cenu: přijal luteránství. V rodině se o tom nemluvilo, jako se nemluví o ostudných nemocech.

Starý Pinchas, který celý život četl noviny, nebyl náboženský fanatik, ale do synagogy chodíval a spojení se souvěrci nepřerušoval. Skutek nejstaršího syna neschvaloval, ale mlčel a tiše truchlil. Mark vynaložil hodně sil, aby i bratr Michail studoval v Petrohradě. Záhy opustil Kyjev i Michail a přihlásil se na Petrohradskou univerzitu jako mimořádný posluchač. Rodinná situace – pomineme-li, že pogrom všichni přežili – byla tristní. Ale život se sám dával do pořádku. Výbor pro výběr darů na pomoc postižených pogromem poslal peníze a věci – mírně obnošené, ale slušné, jen všechny velké. Matka se pustila do přešívání – párala, přistřihovala, zakládala. Takové pěkné šaty Marusja doposud neměla: z vlněného flanelu kaštanové barvy, s hedvábným lemem. Rodiče jí koupili střevíce s knoflíky, první nedětské, na podpatku. Z Marusji se stala slečna.

..............

překlad Alena Machoninová