Jákobův žebřík

Zatím poslední a nejintimnější román Ljudmily Ulické. Autorka se v něm podobně jako ve svých předchozích textech věnuje tématu paměti, tentokrát paměti ryze rodinné – i zde jsou však malé dějiny neúprosně válcovány těmi velkými. Vesměs tragická minulost, o níž zastrašená generace rodičů Ljudmily Ulické před svými dětmi zarytě mlčela, se teprve po smrti všech jejích aktérů odhaluje a vstupuje do současnosti díky truhličce starých dopisů a odtajněným materiálům KGB. Žebřík v názvu románu neodkazuje jen ke starozákonnímu Jákobovu snu o žebříku, nad nímž stál Hospodin, který mu slíbil, že jej nikdy neopustí. Nevede pouze do nebe, ale především k poznání. Čtenář napjatě sleduje, jak za ním svou strastiplnou cestu urazil dědeček hlavní hrdinky – Jakov, autor dopisů, jež se staly impulsem pro rozsáhlou rodinnou kroniku. Jákobův žebřík je také spojnicí generací, symbolem obnovené paměti. A rovněž příběhem, který vypráví o možnosti štěstí v jakékoli době: v epoše represí, stagnace i chaotické současnosti.